Racionálně? Určitě se chechtáte. Jak by se dalo racionálně vyrovnat s nevěrou, když racionalita člověka při takové ráně vůbec nefunguje? Nevěra je přece bolest! JENOM BOLEST! Holý cit! Copak může být někde prostor na rozum?
A právě proto loni vznikl můj bestseller Cítit rozumem, myslet srdcem. Abychom do emočně vypjatých situací byli schopni vložit trochu rozumu. Tak jako do nadměrně racionálních rozhodnutí vložit trochu citu.
Když mi bylo dvacet, stál jsem na železničním mostě a chtěl skočit. Kvůli dívce, o jejíž nevěře jsem se právě dozvěděl. Dnes, s odstupem let, nemohu pochopit, jak jsem to mohl chtít udělat. Už si skoro ani nevybavím její obličej. A přesto by mě stála život.
Jenže právě to dokážou absolutní emoce. Člověk ovládnutý citem se chová jako bez rozumu. Podobně jako člověk, který se řídí pouze rozumem, vypadá jako bez citu.
A právě proto je nutné emoce ředit rozumem. Používat cit i rozum. Jako používáme pravou i levou nohu, když jdeme. Používat jen jednu, to by znamenalo skákat – a tak bychom daleko nedošli. Stejně jako kdybychom používali jenom rozum, nebo jenom cit.
Nevěra jako křivda
Mezi dotazy, které mi přes diskrétní zónu posíláte do Řešidla, se opakuje jeden: „Petře, partner mi byl nevěrný. Neumím se s tím vyrovnat. Co mám dělat?“
Každý, koho se optáte a neměl k partnerovi emoční vztah, to znamená nepojí ho k němu žádné emoce, Vám odpoví racionálně. Nejlépe: Kašli na to. To přejde. Zase bude dobře.
Jenže když Vás ovládají emoce, s rozumovým vysvětlením se nepotkáváte. Vy totiž cítíte, že se na něj NEMŮŽETE VYKAŠLAT, ŽE TO NEPŘECHÁZÍ A ŽE DOBŘE UŽ NIKDY NEBUDE.
Musíme na to tedy jinak. PoROZUMěním.
Předně pak poROZUMěním sobě a svým emocím, které jsou na místě a správné.
Nevěra je emoční zranění, obvykle absolutní emoční zranění. Ten dodatek je důležitý.
Představme si člověka jako sud, do kterého se vejde sto litrů. My máme sto litrů rozumu a sto litrů emocí. Vše se dovnitř nevejde, jen polovina. Jak to máme udělat?
Buď rozum a emoce nějak namícháme, třeba v poměru padesát na padesát, a pak máme vyvážený rozum a cit.
Ale při nevěře, protože jde o úplné emoční zranění, se člověk úplně naplní jen emocemi. Ano, sto litry emocí. To znamená: Rozumu se do něj nevejde už ani kapka.
Jak se to projevuje?
Nevěra patří do emoční rodiny křivd. Je to tedy absolutní emoční křivda.
Nevěra říká: Já jsem pro svůj protějšek dělal maximum. Pomáhal jsem mu, podporoval jsem ho, miloval jsem ho, a on mě podvedl. On si toho, co jsem pro něj dělal, nevážil.
Toto není blud. Toto je fakt. Objektivní fakt. Nevěra říká: Nestačíš mi. Nevážím si Tě.
Jenže, a teď se posouváme k emocím, v životě není důležité to, co se nám děje, ale to, jak to vykládáme. Jestliže jsem pro partnera dělal maximum a on si toho ve výsledku nevážil, co to znamená pro mě?
Tady se ocitáme na křižovatce, kde dochází k fatálnímu střetu emocí a rozumu. A já Vám ukážu, jak dokážou emoce negativně otočit výklad této situace, respektive jak nám může rozum pomoci, zapojíme-li ho do své absolutní emoční bolesti, tuto situaci zvládnout.
Pohrdavý žebrák rozum
Představme si, že jdeme po ulici, kde sedí žebrák. Natahuje k nám dlaně a my, protože máme dobré srdce, sáhneme do peněženky a podáme mu stovku.
To není málo. Ale on odfrkne: To je málo! A naši stovku zahodí. Co uděláme?
Objektivní fakt je, že si naší stokoruny neváží. Jestliže to je pro nás racionální křivda, tak patrně klidně pokrčíme rameny a řekneme: Jak chceš! Stovku zvedneme a necháme si ji, nebo ji dáme někomu jinému, kdo si jí vážit bude. Jinak řečeno: Pro nás to není velký problém, my jsme o nic nepřišli.
Ale to jenom proto, že nás k tomu žebrákovi nepoutalo nic emočního. Mezi námi a jím nebylo emoční pouto. Nezáleželo nám na něm víc než jemu na naší stokoruně.
Jenže…
Nyní si představme, že tím žebrákem, kterého potkáme na ulici, je někdo nám emočně blízký. Třeba naše vlastní dítě, jež uteklo z domova. Natahuje k nám dlaně, prosí nás o pomoc. My mu znovu podáme stokorunu a toto naše dítě tu stovku odmítne se slovy: Ale mámo/táto, tak málo? Tak málo na celý můj zbývající život? Co uděláme?
Patrně se zastydíme. Nikoli toho žebráka, ale sami sebe začneme považovat za nedostatečné, za chybující, honem sáhneme do peněženky pro celý svazek bankovek, možná pro úplně všechny, co máme, třeba i s omluvou odběhneme do bankomatu nebo dokonce v zoufalství vyloupíme banku, zkrátka sneseme té osobě miliony, protože si její odmítání vykládáme jako svoje selhání. A to proto, že nám na tom žebrákovi záleží.
Co Ti jeho nevěra říká o Tobě?
Nevěra, aniž to měl partner v úmyslu, v nás může...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům