Proč se řada lidí snaží jenom na začátku vztahu? Proč hezky zpívají, jen když ptáčka lapají? Jsou si už příliš jisti svým úlovkem? Nebo dávají najevo, že by jim ani nevadilo nás ztratit?
Je to nevědomé, nebo úmyslné? Či to dokonce může být taktická strategie?
Odumírá snad v protějšku láska a zájem udržet tento vztah? Co s tím máme dělat my? Snažit se víc než doposud, nebo také polevit?
Od vydání dnešního článku Jak se naučit znovu důvěřovat plní diskrétní zónu, určenou pro sdílení Vašich těžkostí, rozmanité dotazy, z nichž jeden, v drobných odchylkách se opakující, jsem si dovolil vybrat a odpovědět na něj prostřednictvím svého podcastu:
„Petře, Váš včerejší podcast Proč si vybíráme špatné typy byl jako o mně. Mám právě toho pohodlného partnera, ale ptám se: Co když to není jeho vina? A to i přesto, že na začátku vztahu nebyl pohodlný, ale snaživý. Co když za jeho zpohodlnění mohu já?“
Koho potřebujeme a kdo nás potřebuje?
Když začnu od úplných základů, ve své knize 250 zákonů lásky píšu, že láska je potřeba. To znamená, že my přitahujeme někoho, koho potřebujeme a také kdo potřebuje nás. Příklad: Jestliže se v životě dlouhodobě věnujeme tomu, co nás těší, baví, naplňuje, tak máme přirozeně dobrou energii, tedy cítíme se dobře, tedy vypadáme dobře, protože jsme rádi na světě, vyzařujeme pohodu, usmíváme se, a v tu chvíli přitahujeme lidi, kteří potřebují vedle sebe někoho, komu je dobře. Avšak jejich motivace může být různá.
Možná čekají, že je nějak infikujeme svým štěstím, a oni, pokud doposud šťastní ve svém životě nejsou, najednou budou. Anebo to jsou naopak lidé, kteří už dobrou energii mají a nechtějí mít vedle sebe morouse, který ji otráví nebo zkazí. Tak začíná vztah. A takových přitažlivých parametrů existuje spousta: Máme peníze. Nebo jsme hezcí. Nebo jsme silní.
Klíčový problém lásky
Představme si, že jsme stavitelé, to znamená lidé milující. Jsme zvyklí a připravení dávat ve vztahu maximum. Ovšem nazpět očekáváme také maximum. Třeba ve formě ocenění, pochválení, takzvané protistarosti, kdy se druhý stará o svou vlastní část vztahu, prostě očekáváme nějaké opětování lásky. To je naše osobní mez. Tudíž jsme už vyspělí, a když vidíme, že nám protějšek vloženou lásku nevrací, odcházíme – a to dříve, než se AŽ PŘÍLIŠ ZAMILUJEME. Toto je důležité, fixujme to!
Ale, pokud o nás partner stojí a zná a chápe tuto naši osobní mez, tak přirozeně bude na začátku vztahu také dávat maximum. A my si na něj zvykneme. Nejen na to jeho maximum, ale i na něj jako partnera. Zamilujeme se, protože odpovídá našim představám, našim snům. A vtom bum! Ten partner přestane dávat....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům