Věříte na věci mezi nebem a zemí?
Věříte na energie, které dokážou restartovat člověka?
Zajímáte se o les, vodu, “uzemnění”? Kromě těchto i dalších metodik zklidňování, kterým věnuji Vánoční Speciál pro Vás i Vaše blízké, se dnes zmíním o zážitku, který může potkat každého z Vás. Zejména jste-li déle ve “vyprahlém” vztahu.
Mohl bych ho popsat jen z psychologického hlediska, ale s dovolením se posunu i trochu do roviny osudové, až karmické. Snad Vás to neurazí. Do Řešidla, seriálu každodenních podcastů, ve kterých mluveným slovem odpovídám na Vaše otázky, mi totiž přišla tato:
„Petře, jsem přes dvacet let vdaná. O mém muži kdekdo říká, že je snem většiny žen. Ale my spolu už desetiletí žijeme jako bratr a sestra. On mě nepřitahuje už léta, já jeho také ne. Jsme padesátníci, a i když to nahlas nepovíme, věřím, že cítíme, že si oba zasloužíme ještě něco víc. Jen nenacházíme důvod od sebe odcházet, neublížili jsme si. Nyní k mému zážitku: Před časem jsem obědvala s jistým mužem. Při podání ruky na rozloučenou jsem ucítila zvláštní sílu. Jako by odpor v dlaních, brnění, nevysvětlitelný pocit klidu. Jako bych poté začala vidět energie, myslela jsem, že slyším toho muže, vnímám jeho silnou lásku, to, jak ke mně promlouvá. Ale on ve skutečnosti jen mlčel a usmíval se. Co se to stalo? Jsem snad blázen? A může to mít nějakou souvislost s mým manželstvím?“
Pohotovost duše
Popsaný stav dává psychologie do souvislosti s takzvanou spiritual emergency nebo také psychospirituální krizí. Je to jako přechod z města, kde jste byli už dlouhodobě vyčerpáni a nemohli dýchat, do lesa, kde se konečně zhluboka nadechnete. Pokud jste, jak se říká v angličtině, stucked, zaklesnutí nebo uvízlí, v nějakém nevyhovujícím místě (ve vztahu, v práci), a to dlouhodobě, bez světla na konci tunelu, bez posouvání, tak se mluví i o krizi vlastní identity. Můžeme si ji, a teď promiňte příměr, představit jako situaci, kdy duše, která ví, že má na tomto světě a v tomto hmotném těle jenom omezený čas na život, na poznávání, na zmoudřování, těžko snáší dlouhodobé zachycení v místě, kde právě žít, poznávat a zmoudřovat nemůže a kde jenom ztrácí čas…
Když špatný pocit nepomáhá
Jak nám duše může dát najevo svou nespokojenost?
Duše má jediný nástroj: pocity.
Přeneste se do běžného života a uvažujte se mnou:
Když jste na dně, tak je to nesnesitelné. Co je nesnesitelné, nejde snést a nutí to člověka něco změnit, utéct z toho nesnesitelného. To způsobí, že tento člověk začne aspoň něco jiného zkoušet, cokoli, bojuje s tou nesnesitelnou situací, až se pohne. Od toho dna se prostě odrazí.
Ale problém je, když si na to dno zvykne. Když otupí své emoce. Když už ani nevnímá, že je mu špatně. Kdy prostě jenom rezignuje.
Pak odevzdaně zůstává, jak by řekla v pohádce Královna Koloběžka...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům