Čeká nás období, ve kterém bude víc, než si myslíme, záležet na kvalitě vnitřního světa. Na emoční hygieně, na práci se svými slabostmi, na porážení draků, kteří čekají na svůj spouštěč. Směřuji k tomu veškerá živá vysílání v poslední době. Záznamy jsou zde.
Rozdíl mezi první a druhou vlnou epidemie je z psychologického hlediska v tom, že zatímco první začala vyvolaným strachem a lidé ihned drželi při sobě, druhá začala naopak bagatelizací problému a lidé nevědí, čemu věřit. Kdo se negativním datům vnitřně bránil bagatelizací (což je běžný psychologický způsob, jak se vyrovnat s akutním nebezpečím – popírat ho), už zpravidla prozřel a může mít nyní stejně negativní a marné pocity jako ten, kdo si od začátku dobře uvědomuje rizika a tím víc ho trápí, že ne jeho vinou se krize protahuje.
Proto jsem celý Vánoční Speciál věnoval metodice zvládání vnitřních krizí, a to nejen vyvolanými ztrátou jistot. Ty totiž ovlivní, jak se budou lidé chovat k sobě, partnerům i dětem po dobu, která bude náročná, ale znamená obrovskou transformační příležitost – jak si jinak zorganizovat práci, společný čas, hodnoty, a hlavně boj se svými strachy.
Je to doba, která nás má zocelit, ne zeslabit. Je to velmi těžká činka. Pojďme ji využít.
Aby se tak stalo, musíme ovšem nejprve porozumět sami sobě. A uvědomit si, že v sobě můžeme mít mnoho neřešených problémů, které nyní vystoupí na hladinu jako olej na vodu. Kdo viděl mé nedělní živé vysílání, tomu zopakuji: Mít špatné pocity je normální a v pořádku. Jsou příležitostí pro to, abychom se s nimi naučili pracovat. V živém vysílání jsem popisoval jak. A dnes pohled posunu k porozumění úzkostem, jež se mohou objevit.
Rozdíl mezi příčinou a následkem
Do Řešidla, seriálu mých každodenních odpovědí na Vaše otázky, mi přišla tato: „Petře, v mnoha Vašich knihách vidím svůj příběh. Ale jedna věc je tak specifická, že jste o ní ani psát nemohl. Možná ji mám jenom já. Mám úzkost z ostrých předmětů, střepů, jehel, špendlíků. Když se manželovi podařilo něco rozbít, já se děsila. Ve svých knihách radíte jít po niti svého života zpátky, hledat příčinu v minulosti. Moje babička, která mě hodně vychovávala, byla švadlena. Může to mít spojitost a co s tím? Děkuji, jste skvělý člověk.“
Předně: Úzkostná porucha se zdánlivě jeví jako příčina našich přítomných problémů. Bojíme-li se například těsných uzavřených prostor, říkáme: Příčina je v klaustrofobii. Ale realita bývá jiná. Klaustrofobie má sama svou příčinu. Ona je následkem naší minulosti.
Abychom se mohli zbavit následku, musíme léčit správnou příčinu. Opakuji: Úzkostná porucha je následek, ne příčina. Řešení každé úzkosti není podlehnout jí, ale pochopit ji.
Co může ukázat minulost
Zůstanu-li u klaustrofobie, chorobného strachu ze stísněných prostor, při hledání příčiny se často najde například dítě zavřené do peřiňáku či jiné skříně, třeba i z legrace svými kamarády nebo rodiči. Oni to nemysleli zle, netušili, co se může stát. Ale v tom dítěti se v určité chvíli mohl objevit jeden jediný špatný pocit. Jmenoval se Co když? Co když Ti už neotevřeme? Co když se tam udusíš? Co když je někde uvnitř had, který Tě uštkne?
Taková pitomost, a může rozvinout strach, potažmo fobii, tedy ochromující strach z lidí, z objektů, ze situací, jež budou podobné. Klaustrofobik o svém problému často neví, a pak stačí, že jede výtahem, který se zasekne. Někdo uvnitř řekne: Co když? Nebo si sám jen tak pomyslí: Co když se už nedostanu ven? Co když dojde vzduch? Co když se to utrhne?
Co když…
Takový člověk, když ho vyprostí, začne “pro jistotu” chodit po schodech. Nebo se začne bát uzavřených souprav metra, které mohou zastavit v tunelu. Jízdy po dálnici, kolony, ve které by mohl uvíznout bez možnosti se autem hnout… I když v takové situaci může...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům