Přej, a bude Ti přáno. Říká se to tak, ne?
Proč tedy, když necháme milovaného člověka odejít za jeho štěstím, sami pak trpíme? Copak nám štěstí milovaného člověka má činit špatně?
Proč je pro nás tak klíčové, aby byl šťastný jen po našem boku, a jinak mu jsme schopni přát neštěstí, bolest, někdo dokonce smrt?
Když jsem tvořil Vánoční Speciál, myslel jsem i na případy bolestných rozchodů a také na chvíle, kdy poté uvidíme svého milovaného člověka v objetí někoho jiného. Jak je pak možné udržet si dobré emoce a myšlenky, když potom jako bychom hleděli do zrcadla a ve štěstí druhého tím spíše vnímali své vlastní neštěstí a absenci někoho milovaného?
Zčásti jsem se tomu věnoval už ve včerejším podcastu Jak se může stát z přítele partner a z partnera přítel. Jedna z reakcí, která na něj přišla: „Petře, dojal mě Váš příběh. Zažila jsem něco podobného, jen to v sobě neumím zpracovat jako Vy. Poradíte mi, kde dělám chybu? Potkala jsem muže a považovala ho za svou spřízněnou duši. Také on mě. Pak se ale rozhodl vrátit ke své bývalé partnerce. Řekl, že mi nechce ubližovat, a já jsem chtěla, aby byl šťastný – byť beze mě. Náš vztah byl krásný a všichni nám ho záviděli. Někdy se ptám, zda jsem neměla víc bojovat, být větší mrcha, nenechat ho jít. Dnes vidím, jak je šťastný. Ale protože je šťastný beze mě nebo víc než se mnou, já trpím. Proč to tak bolí? Proč jsem si dobrým činem nevytvořila dobrou karmu? Proč nezažívám nic hezkého?“
Když pochybnosti oslabují a víra posiluje
Pokud patříte k lidem, kteří se diví, jak jsem mohl s “tak klidným srdcem” nechat od sebe odejít spřízněnou duši (viz včerejší podcast), odpověď je prostá: Mé srdce klidné nebylo.
Kdykoli odcházím nebo ode mě odchází člověk, kterého miluji, nikdy to není bez bolesti. To, že mu umožňuji odejít nebo sám odcházím, když vidím, že po mém boku nedokáže být tak šťastný jako po boku někoho jiného, neznamená to, že ho nemiluji; znamená to, že bolest, kterou s ním prožívám, je už příliš velká. A nejde dál snést.
Ta bolest může mít různé podoby. Bolest, když nám druhý lže, a my ho milujeme. Nebo když nás podvádí, a my ho milujeme. V mém případě to byla bolest, že já stojím v cestě jejímu snu. U tazatelky to zase mohla být bolest z uvědomění, že brání ve štěstí, přesněji v lásce, člověku, kterého miluje. A on proto není šťastný.
Já nechci být příčinou neštěstí osoby po mém boku. Chci přispívat naopak k jejímu štěstí. Dívat se pořád do nešťastné tváře mě vysiluje. Vyvolává to ve mně pochybnosti, že jsem vůbec schopen člověku pomoci ke štěstí. A ty pochybnosti mě oslabují. Zatímco víra, že i přes prožitou bolest a odloučení potkám někoho jiného, kdo po mém boku bude šťastný, mě posiluje. Navíc je to vlastně jediná cesta k mému vlastnímu štěstí – hledat člověka, který by po mém boku mohl být šťastný.
Mé chápání bolesti
Kdo četl mou základní knihu sebelásky Čtyři prány štěstí, zná můj pohled na bolest. To, že nás něco bolí, neznamená, že vše už bude špatné. Naopak, bolest značí uzdravování. Když si natlučeme koleno a ono nás bolí, neznamená to, že už nebudeme chodit. Bolest neoznačuje odumírání. Když něco odumře, tak to už nebolí. Bolest označuje život, růst, prozatímní limit, na kterém jsme. Cítíme-li bolest, rosteme přes limit. V tu chvíli děláme něco, co nám není příjemné, ale co nám pomůže, co nás posílí, když to ještě vydržíme.
Celý tento týden jsem ve svých podcastech věnoval tématu Rozumu a Srdce. Vysvětloval jsem, že Srdce ukazuje cíl. Je-li naším cílem láska, šťastný vztah, Srdce ukazuje nejkratší cestu, jako z podhůří přímo na vrchol hory. Nutí nás jít příkře vzhůru houštím, trnovými keři, kopřivami, bažinami, stále vpřed, takřka vertikálou, a to strašně bolí, protože je to i strmým srázem, pořád do kopce. Ale když zapojíme Rozum, zjistíme, že tou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům