Opravdu je možné jedno, NEBO druhé? Přítel, NEBO partner? Navždy?
Nikdy ne obojí v jednom? A nikdy tak, že po rozchodu můžeme být přáteli? Nebo z přítele aby se stal partner?
Ve své knize JáMy spřízněných duší ukazuji, jak se vytváří spřízněná duše. Přičemž tou může být jak partner, tak přítel, tak rodič, tak dítě, tak kolega, tak soused i třeba pes. Prostě někdo, kdo v těžkých chvílích stojí při nás. Právě v těžkých chvílích – kdy kdekdo jiný odejde. I ten, kdo slíbil, že bude partner v dobrém i zlém, i ten, koho jsme považovali za přítele – ale jen do chvíle, než se projevil.
Rovněž v této knize ukazuji, jak po zklamání potřebujeme najít (novou) spřízněnou duši, záchytný a opěrný bod. Jak v té chvíli kamarád může být víc než “partner”. Jak nám s kamarádem může být lépe než s kýmkoli jiným – protože mu na nás záleží. V jeho prostředí se mění naše energie, tudíž s ním jsme rádi, tudíž s ním chceme být často, tudíž jsme bez něj neúplní. A když to začne on cítit podobně, rozšiřujeme se z pouhé kamarádské roviny do přátelské, ba partnerské.
Jak se to pozná? Přítel je ten, kdo je nám k dispozici “pořád”, ale má svůj partnerský/soukromý život. Je tedy do značné míry omezen a není nám k dispozici úplně vždy. Partner je ten, kdo je pro nás vyhrazen. Protože my jsme současně i jeho partnerský/soukromý život.
Vypovídal o tom také článek 3 kroky k odmilování aneb Jak přestat dopisovat čárku tam, kde život už udělal tečku. Právě v reakci na něj mi přišlo mnoho osobních dotazů, mezi nimi i tento „Petře, je to snad osud. V jedné z Vašich knih zrovna čtu příběh o Vaší bývalé partnerce, která měla tělesný handicap. Popisujete, jak se bála, že ji odmítnete, a Vy jste se současně bál, že ona odmítne Vás, protože jste zdaleka nepřekonal v životě tolik, co ona. Jak nejprve ona pomohla Vám a poté Vy jí. Jak si ona splnila svůj životní sen, k němuž sama neměla odvahu, ale obětovala Vás jako partnera. Překvapilo mě, že na to vzpomínáte bez trpkosti a jste přátelé. Jak se to dělá, aby bývalí partneři, kteří pro sebe tolik znamenali, a přece se rozešli, zůstali přáteli?“
Každý všední den na Vaše otázky odpovídám mluveným slovem v podcastech Řešidlo (viz přehrávač na této stránce, nebo jednotlivé epizody v podcastových aplikacích výše).
Pro toho, kdo raději čte, než poslouchá, jsou pak určeny souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné společné sadě jsou k sehnání zde.
Rostlina vzešlá ze semínka
V mém vidění světa neexistuje buď přátelství, nebo partnerství. Není to buď, anebo. Přátelství si představuji jako semínko, ze kterého může vyrůst rostlina Partnerství.
Přátelé jsou totiž v mém vidění světa lidé, kteří mají něco společného – ale ne všechno. Mohou to být lidé z odlišných sociálních vrstev, jiných zájmů. Jeden může být vášnivým lyžařem a druhý pasivním člověkem, jeden rád číst beletrii, druhý nenávidět knihy. Ten předmět odlišnosti pro ně ovšem není důležitý. Oni spolu nemusejí řešit volný čas nebo koníčky. Oni si totiž jeden na druhého dělají čas kvůli něčemu, co je spojuje, ne odlišuje.
Například: Jeden je vrba a rád naslouchá, zatímco druhý se mu může vypovídat. Nebo je jeden založený materiálně a druhý duchovně, takže materialista v materiálně těžké době trpí – nemá práci, peníze – a ocení někoho duchovně založeného, kdo mu řekne: Nevadí, nemusíš mít hned nový dům, to počká, hlavně že jsi zdravý, že Tvoje děti jsou zdravé…
Tak si posedí, vzájemně jsou jeden druhému užiteční, a potom se opět rozloučí. Chápete? Přátelé si zkrátka na sebe dělají čas, když to potřebují, ale nemusejí spolu souznít úplně ve všem. Mohou se hádat, třeba o politice nebo sportu, někdy ty...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům