Když člověk miluje, je pro něj přirozené důvěřovat. Otevřít se protějšku, svěřit mu sebe nebo své slabosti, doufat, že nezradí.
Zrada ale všechno mění. Nejen vztah, nejen otevřenost, ale také důvěru vůči tomu, kdo zradil, ba schopnost důvěřovat toho, kdo byl zrazen.
Ano, jste-li Vy tím, kdo byl zrazen, projdete dvěma obřími změnami: Už pro Vás není tak přirozené důvěřovat, a to jak tomu člověku, který zradil, tak jakémukoli člověku, jakémukoli vztahu. Vaše nabytá bolestná zkušenost totiž říká: Pozor! Už jednou jsi byl zrazen! Už jednou jsi doplatil na svou otevřenost a důvěru! Nestačila Ti ta bolest jednou? Chceš ji prožít znovu?
V knize Protože, zaměřené na zvládání velmi toxických životních zkušeností, mluvím o emocionální stopě Vaší emocionální paměti. S odstupem mnoha let si už nemusíte pamatovat všechny detaily té události. Ale nikdy nezapomenete TU EMOCI, ten pocit, který jste při zradě měli. TU EMOCI budete nenávidět, bude Vás budit ze snu, bude Vás varovat při každém pokusu o vztah – avšak teprve časem zjistíte, že Vám nechce ublížit a znepříjemnit život; ale naopak Vám pomoci už nikdy neprožít tutéž bolest. To však znamená správně ji POCHOPIT i UCHOPIT.
Nikomu už nevěřit? Ale proč?
Od členů úrovně FC Kurz, kteří nejenže mají přístup do uzavřené skupiny a mohou (i anonymně) sdílet své těžkosti, ale navštěvují i mé soukromé webináře, slýchám tolik odstínů STRACHŮ spojených se ztracenou důvěrou, že jsem se tomu rozhodl věnovat samostatné vydání FC Kurz Jak pokořit strach. S doporučeními psychologie, psychoterapie i psychoimunologie (aby se Váš strach nepromítal do zdraví). Tento FC Kurz je už teď dostupný zde.
Nežijte v iluzi, že hlavním potrestaným je ten, kdo zradil. Nikdy ne. Nejvíce “pyká” paradoxně ten, kdo byl zrazen. Jeho první pocit je už nikdy nikomu nevěřit. A druhý pocit je opačný – potřebuji lásku. A jak najít milujícího partnera, když ten, kdo měl milovat, zradil a jiný už příležitost nemá dostat? A tak právě zrazení lidé bývají nakonec sami. Ačkoli nikomu neublížili, měli srdce na dlani, byli otevření, důvěřovali, tedy měli ty nejlepší předpoklady pro správný vztah. Neměli jen správného partnera.
I proto vznikl FC Kurz Jak pokořit strach. Proč by právě milující lidé měli žít v osamělosti? Vždyť budou chybět jiným lidem, kteří hledají milující protějšky! Jak se tedy naučit pracovat se zradou ve své hlavě a naučit se znovu důvěřovat – těm, kteří si to zaslouží?
Pojďme si ukázat čtyři rekonstrukční procesy, které můžete zvládnout i sami, a to krok za krokem:
Tři základní pochopení
Zrada je emocionální zranění. Vyvolává všechny tři základní negativní emoce najednou – strach, hněv i smutek. Proto ochromuje rozum a člověk pak jedná jako rozumu zbavený.
Klíčovým úkolem při zvládání zrady je právě zapojení rozumu. A to nejprve k pochopení toho, co se stalo, a proč to má takové bolestné důsledky:
- Most. Už v knize zvládání toxických vztahů Protože přirovnávám vztah k mostu. Potřebuje dva pevné břehy, aby vydržel. Jednou z nosných částí takového mostu je důvěra. Pokud jednomu ze dvou pilířů nejde důvěřovat, most přestane být bezpečný. Zkrátka, bez OBOU pilířů most nevydrží. Aby fungoval, jsou třeba OBĚ strany. Aby se zřítil, stačí, když není spoleh na jednu z nich. To znamená: Bez důvěryhodného partnera, ale i bez vlastní ochoty důvěřovat nejenže neudržíme starý, ale ani nevytvoříme nový vztah.
- Stresová reakce. Máte potřebu útočit, nebo utéct? To dělá stres. Ten vzniká v důsledku pocitu ohrožení. Máte strach, bojíte se otevřít a věřit KOMUKOLI. Zpravidla prožíváte SAD, syndrom napadeného psa (Syndrom of Attacked Dog). Pokud tento pojem neznáte z mých knih: Pes, kterému zle ublíží konkrétní člověk, má poté strach nejen z konkrétního člověka, ale z lidí obecně. Raději se má na pozoru před všemi lidmi, protože jeho emocionální zkušenost říká: “Pozor, člověk dokáže ublížit.” Je tedy PŘIROZENÉ, že nedůvěřujeme a cítíme se OHROŽENĚ. Není to vada, ale dar přírody, spjatý s pudem sebezáchovy – příroda nás po napadení chrání před dalším ohrožením. Raději se uzavřeme do izolace, kde se mimo jiné i zranění snáze zahojí.
- Velikost bolesti. Zrada milovaným člověkem způsobuje v člověku větší emocionální bolest než smrt milovaného člověka. To je mnohokrát prokázaný fakt. A má svou logiku. Nejde totiž jen o pozbytí toho, na kom nám záleželo, ale i způsob pozbytí – ublížením nám samotným. Necítíme se v bezpečí. Pamatujeme si, že milovaný člověk může ublížit. Jak tedy můžeme budovat vztah?
Čtyři procesy
Zapojit rozum také znamená uvědomit si, že zrada neříká: “Nestojíš za lásku.” Jen že tomu jednomu člověku v tom konkrétním momentu jsme za lásku nestáli. A otázka je proč.
Staří psychologové důvěru vysvětlovali jako mazivo v kloubech. Začne-li chybět, klouby bolí. Jako vztah, který ztratí důvěru. Důvěra je to, co poskytujeme tomu druhému, dokud neprokáže, že jsme mu věřit NEMĚLI. Z toho plyne pocit, že chyba byla na naší straně. Že jsme druhého neodhadli. A tím se nalaďujeme na hledání chyb v sobě.
Touto optikou myšlení můžeme dojít k nalezení takové chyby či pocitu viny, která “zavinila” zradu. Možná jsme byli na protějšek někdy hrubí, nespravedliví, odměření, a tím “získal důvod nás zradit”. Nakonec jsme to tedy my, kdo sám sebe viní. A to je důvod, proč se bolest zdvojnásobuje. Trápí nás nejen to, co druhý provedl, ale i to, co jsme “provedli jemu”. A tak logicky nevíme, kde vlastně začít rozmotávat celé klubko. Přitom abychom mohli po zradě sebe nebo vztah zachránit a posouvat vpřed, je důležité obnovit důvěru především k sobě. Zrekonstruovat se. Odtud čtyři rekonstrukční procesy:
1. Proces POROZUMĚNÍ
Ať na zradu nahlížíme z jakéhokoli úhlu pohledu, faktem je, že zrada je projev úmyslu člověka. Není to náhoda, omyl ani chyba. Není to krok, který by protějšek “nedomyslel”. Až na výjimky (již se dotýkají nesvéprávnosti člověka) protějšek ví, co dělá a co tím může způsobit. Obvykle jen netuší či neodhadne, že se na zradu přijde a že to může tolik bolet – jeho, a hlavně zrazeného.
V extrémním pohledu se protějšek jeví jako zlé, toxické a ubližující monstrum. Ale tak to být nemusí. Mohla to být nezralost, slabost, sobeckost, malost, momentální neschopnost spojit příčinu a následek (alkohol), otupělost vůči ublížení jinému člověku (byl tak toxický z jiného vztahu, že mu vlivem stresové reakce bylo lhostejné, že jiného zničí – může-li někdo ničit mně, pak po mně potopa). A další příčiny.
Zradu každopádně, ve vlastním zájmu, vnímejme jako JEHO racionální rozhodnutí, způsobující NAŠE emocionální zranění. Zkrátka: Někdo se rozhodl nás zranit a výsledkem je, že nás to bolí. Máme zvýšenou hladinu emocí a sníženou hladinu rozumu. Z toho mimo jiné plyne naše neschopnost celé události porozumět. Iracionalita (nedostatek rozumového přístupu) se také projevuje sebeobviňováním na mnoho způsobů: Kdybych byl lepší člověk, nestalo by se to. Kdybych méně důvěřoval/miloval a víc si dával pozor, nestalo by se to. Kdybych neměl tolik chyb, kdybych byl hezčí, mladší, bohatší… (doplňte jakoukoli svou domnělou slabinu), nestalo by se to. V tomto iracionálním záchvatu se domníváme, že kdybychom neměli chybu, zabránili bychom zradě. Ale to je omyl. Pamatujme si: Cokoli lidé dělají, dělají proto, že to udělat chtějí. I když na nás mohou vidět nedostatky, nemusejí nás zradit. Buď s námi vůbec nemusejí být, a když se s námi rozhodnou být, mohou s námi o nich mluvit, podporovat nás v jejich odstranění, ale také – když už našich nedostatků mají dost – mohou upřímně říct, že cítí tak velký odpor, že od nás odcházejí. Opakuji: Nemusejí nás zradit. Jinými slovy: To, že se někomu “nelíbí” nějaký člověk, neznamená, že mu musí ublížit.
Zrada především souvisí s osobou, která zrazuje. Odráží její způsob řešení a rozhodování, její způsob myšlení, říká všechno o ní. Tato osoba byla v dané chvíli slabá, chtěla ublížit, anebo nechtěla, ale dosah svého činu si v dané chvíli neuvědomovala. Každopádně je to informace O NÍ.
Proto by proces porozumění měl být automaticky spjat s procesem odpuštění (detailně ve Vánočním Speciálu). Ve zkratce: Odpuštění se týká nás samotných. Říká, že i když máme nedostatky (jako každý člověk), pořád máme nějakou vnitřní hodnotu a zasloužíme si, aby se s námi jednalo fér. Porozumění/odpuštění proto vyžaduje určitou dávku sebepřijetí. Kdo nedokáže přijmout sám sebe, není schopen porozumět zradě. Bude totiž iracionálně (emočně) hledat chybu a vinu v sobě, aniž by mu kdy racionálně (rozumem) došlo, že chování druhé osoby VŽDY odpovídá její volbě, jejímu rozhodnutí, a odráží to, jaká je ta osoba, ne jací jsme my. Ani sebehorší člověk si nezaslouží nefér jednání a zradu.
2. Proces PROMINUTÍ
Proces prominutí jde ruku v ruce s procesem odpuštění. Zatímco odpuštění se týká pouze naší osoby (odpouštíme vždycky sobě) a znamená, že už si nebudeme více ubližovat, protože si to nezasloužíme, prominutí směřuje k osobě, která nás zradila. Nikdy tyto pojmy – odpuštění a prominutí – nezaměňujme.
Prominutí (druhému) není dost možné bez...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům