Předně, musím přiznat, že vždycky váhám: Zda povzbudit, nebo naopak naději v člověku nerozpalovat, když je dosud v procesu hledání správného partnera.
Proč o tom váhám? Protože všechno má svůj smysl. I přestat věřit v to, že se spřízněná duše objeví. O to víc je totiž pak překvapen a šťasten ten, kdo už ani s láskou nepočítal – a najednou ji v plné palbě pozná.
Víra je u lidí mnohdy spojena s očekáváním, a to nebývá dobře. Jestliže očekávají, že by dnes už mohli svou lásku potkat, tím víc jsou pak večer zklamáni, když ještě ten den nepřišel. A tím víc se pak hroutí, převracejí myšlení do negativního a hledají na sobě chyby: Jsem už asi starý, jsem už asi nezajímavá a jiné plky.
Přitom to, že každý máme někde svůj protějšek, a proč o tom nemusíme pochybovat, vysvětluji v knize JáMy spřízněných duší. Nakonec, ještě nikdy nevznikl zámek, ke kterému by současně nebyl klíč. A i proces čekání má svou hodnotu. Tím víc si pak skutečného partnera vážíme. Anebo naopak on nás.
A proto jeden z nejčastějších dotazů, které mi chodí od nedočkavců, zní: „Petře, můj problém je jednoduchý: Potřebuji v životě oporu. A můj dotaz je stejně jednoduchý: Jak mám věřit, že se jí dočkám?“
Pozitivní pohled
Předně, nemám rád negativní pohled a rozpoložení. Negativní postoj totiž nedokáže vytvořit dobrý život. Proto se vždy snažím přítomnost vysvětlit na příkladu mince. Tvrdím, že všechno, co se nám děje, má dvě strany. Jako mince. Stranu dobrou a stranu špatnou. A jen proto, že v negativním rozpoložení vnímáme jen špatnou stránku toho, co se nám děje, neznamená to, že na tom, co prožíváme, nemůže být i něco dobrého. Někdy stačí jen podívat se na tu událost, situaci, zkrátka minci z trochu jiného pohledu. Ukážu jak.
To, že nějaký člověk nemá oporu a potřebuje ji, je dobrá zpráva pro všechny ostatní, kteří sami chtějí být něčí oporou a takovou osobu zatím nemají. Sice žijeme v době singles (proč, to vysvětluji takév knize JáMy spřízněných duší) a v době zrychlené, informace k nám přicházejí rychleji, respektive všechno se zrychlilo, ale podstata lidského štěstí se nezměnila – dnes je kontrastnější než kdy dřív; spočívá právě ve zpomalení a ve schopnosti užívat si maličkosti. Tak jako dřív. Přičemž tou “maličkostí” může být druhé srdce, porozumění, vyslechnutí, podpora, sdílení, soucítění, povzbuzení, prostě láska.
A ještě jedno se nezměnilo: My lidé pořád žijeme v párovém světě. Levá noha potřebuje pravou, jinak nikam nedojdeme; po jedné daleko nedoskáčeme. Noha současně potřebuje ruku, aby, když se noha zraní, ruka přispěchala na pomoc. A podobné je to s lidmi. Sami dokážeme hodně, ale s někým dokážeme ještě víc. Se správným partnerem jsme silnější. Protože nám může přispěchat na pomoc ve slabých chvílích (jako ta ruka), třeba když zakopneme (jako ta noha).
Proto je přirozeností člověka být součástí většího celku. A proto se o samotě nebo dokonce v osamělosti necítí tak dobře.
Ale pozor! Neznamená to, že by člověk sám znamenal nic. Ne, sám může znamenat všechno pro někoho jiného. A někdo jiný zase pro nás. Ale já ani ten můj protějšek nesmíme rezignovat. Já na jeho existenci a on na mou. Nesmí si začít myslet, že neexistuji. Tak jako já si nesmím začít myslet, že můj partner neexistuje.
Jen proto, že ho momentálně nevidím, neznamená, že někde není. Jako ta dobrá strana mince, kterou mám ale v negativním rozpoložení obrácenou k sobě tou špatnou stranou.
Svět kontrastů a změn
Naprosto věřím v jedno. A píšu to i ve vánočním Speciálu, který má v letošním vydání název SNÁŘ:
Ano, pokud má život...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům