Jeden Ti říká: Doleva!
Druhý: Doprava!
Dva hlasy v jednom člověku. Kterým se řídit?
Copak to oba s námi mohou myslet dobře, když každý chce zdánlivě opak?
Ve včerejším živém vysílání Jak zvládnout samotu (nejen o Vánocích) jsem slíbil obsáhlejší odpověď na téma Rozumu a Srdce (Citu). Protože jde o jednu z nejčastějších otázek, jaké dostávám při řešení vztahových dilemat, pojďme si problematiku objasnit z možná neobvyklého úhlu pohledu. Do Řešidla, seriálu každodenních podcastů, ve kterých mluveným slovem odpovídám na Vaše otázky, mi přišla například tato: „Petře, prožívám dilema, které je střetem Rozumu a Citu. Jak se rozhodnout, když každý ukazuje na opačnou stranu – například jeden říká ZŮSTAŇ, a druhý ODEJDI?“
Jak to, že nás každý vede jinam?
Předně, proč vůbec máme Rozum i Cit? Proč nestačí jen jedno?
Začnu zeširoka. Stoupněme si před zrcadlo. Uvědomíme si, že žijeme v párovém světě. Máme dvě oči, dvě uši, všechno ve dvojici nebo na dvě poloviny, například dvě srdeční komory, dvě mozkové hemisféry. A to proto, že potřebujeme vyváženost. Abych toto vysvětlil, musím jít ještě dál: Není možné říct, jestli je lepší pravá, či levá noha. Obě potřebujeme stejně – pro vyváženou a dlouhodobou chůzi. Pravidelným střídáním pravé a levé nohy dokážeme obejít i celý svět, ale skákáním jenom po jedné se nedostaneme daleko. Stejně je to s Rozumem a Citem. Potřebujeme oba. Ačkoli každý z nich říká něco jiného.
Abychom této logice porozuměli, musíme opustit své tělo a pokračovat v objevování párového světa. Tak zjistíme, že je tu například den a noc – a obojí také potřebujeme stejně. Noc nám dává energii ze spánku, který nastane právě díky tmě, zatímco den nám pro změnu dává energii ze slunečního svitu. Tma i světlo jsou tedy pro naši energii stejně důležité. Mimochodem, platí to o tmě a světlu i jako symbolech každodenního života: My občas potřebujeme projít tmou, abychom pak rozpoznali a ocenili i trochu světla. Stejně tak potřebujeme občas narazit na zlé lidi, abychom si pak o to víc vážili přítomnosti těch dobrých po svém boku. Je to jako jin a jang – jedno bez druhého by nemělo smysl. A na střetu Rozumu a Srdce je to vidět vůbec nejlépe.
Kudy nejlépe na vrchol hory?
Ve Vánočním Speciálu ukazuji, jak vytrvat na cestě za nějakým snem. A to tím víc, když se ta cesta komplikuje nebo zatemňuje. Rozum a Cit tu hrají důležitou roli.
Formulujme si nyní nějaký svůj cíl – být v životě šťastní, mít vztah plný lásky, mít práci, která nás zajistí, mít život, který nás naplní. A představme si ho jako vrchol vysoké hory. My stojíme pod tou horou.
Srdce, tedy náš Cit, funguje jako vysílač. Hledá cíl. Když ho ve svých vlnách zachytí, tam někde na hoře, tak zakřičí: Tam jdi. Tam je Tvůj cíl. Kdybychom se řídili jen signálem Srdce, tak zpod té hory jdeme přímo na vrchol, nejkratší cestou. Jako slepec za hlasem. To je dáno citem. On nás spojí s naším cílem jako neviditelným poutem, lanem, po kterém pak i slepě šplháme stále blíž, všemu navzdory. Ale má to háček. Jít nejkratší cestou nahoru může znamenat vstupovat do trnových keřů, kopřiv či...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům