Ti z vás, kteří již otevřeli Vánoční Speciál, a pochopili, že může pomoci i jim, mě zahrnují dotazy na své konkrétní situace a DOvysvětlení řešení jejich těžkosti.
Příklad: vzhled. Kolik lidí se trápí pro “ideál krásy”, kterého ve svých očích nedosahují? Kolik lidí neumí přijmout samo sebe? Kolik lidí si v sobě pěstuje nevraživého nepřítele, který pohrdá vlastním zevnějškem, a otravuje tak i své nitro? Kolik lidí samo sebe úplně zbytečně ničí?
Kdybyste směli nahlédnout do diskrétní zóny, šokovalo by Vás, kolik veřejně známých jmen, hereček i modelek, navenek usměvavých, uvnitř prožívá trauma ze stárnutí, z přibývání vrásek, z rozchodů, z osamění, z nepoznávání upřímné lásky. Při každé jejich žádosti o konzultaci si společně s nimi kladu otázku: A těmto lidem veřejnost závidí?
Proto se dnes tomuto tématu budu věnovat – z pohledu, který je možná neobvyklý, ale důležitý. V Řešidle, mém každodenním seriálu odpovědí na Vaše nejčastější otázky, totiž dnes přistál tento problém: „Petře, skoro celý život bojuju s nadváhou. A to už od mládí, kdy mi jeden muž řekl, že jsem tlustá. Vzal mi všechno sebevědomí, a kdykoli mě od té doby někdo přesvědčoval, že tlustá nejsem, že jsem hezká, nevěřila jsem mu. Nyní jsem dostala nabídku k sňatku od jednoho muže, který mi od začátku říká, že ho moje nadváha vzrušuje. Že by mě jinou nechtěl. Copak to tedy není handicap?“
Smějící se Bůh
Copak se mohu někomu líbit? Kdyby tuto otázku slyšel Bůh, začal by se asi z nebes snášet děsivý smích a dunivé plácání do kolen, protože Bůh nás všechny stvořil odlišné. Nejenže jinak vypadáme, ale i myslíme. Každý máme osobní individuální vkus. A dohromady tento systém vytváří dokonalost. Nikdo z nás se nelíbí všem, ale každý z nás se líbí někomu. I když to je jeden jediný člověk, který v nás najde zalíbení, úplně to stačí.
Kdyby existoval jenom jeden správný, univerzální vkus, povězte mi: K čemu bychom pak vznikali každý jiný? Kdyby jediným všeobecným symbolem krásy byli například Bradley Cooper a Natalia Portman, měly by se porodnice předělat hned na sály plastické chirurgie a každému novorozenci by měla být transplantována tvář a chirurgicky upravena postava podle vzoru Bradleyho Coopera a Natalie Portman. Jenže, už v tomto bodu, slyším křik!
Někdo z Vás určitě zaprotestoval: Proč zrovna Bradley? Proč právě Natalia? Casanovo, jsi snad slepý! Přece nejkrásnější je Richard Gere nebo Julia Roberts! volá jeden. A druhý si ťuká na čelo ještě víc: Blázníš? Ideál krásy je přece Leoš Mareš nebo Gábina Koukalová!
Tak kdo nás rozsoudí?
Co udělat referendum?
Ale může být vůbec většinový názor správný?
Jestliže většina lidí dosáhne shody v tom, že ideálem je blonďák, možná se už neshodnou na tom, že ideální jsou prsa číslo 4, případně výška 183 cm, ale už ne 182 nebo 165! Jak se v tom tedy vyznat?
Všichni víme, a je to obecně známý fakt, že každá racionální volba, pokud jde o dav, je dopředu vyloučená. Každý z nás má totiž vlastní hodnoty, vlastní potřeby, své sny, své představy. A proto tento svět připomíná puzzle, které tvoří osm miliard různorodých kostiček. Každá je naprosto jiná a ten systém je dokonalý v tom, že ke každé z kostiček přesně padne jen několik sousedních kostiček. Bývají to naše děti, rodiče, přátelé, někdy ale ani ti ne – i ti se totiž v průběhu života mění a začnou postupně patřit někam jinam.
Kdo je správná kostička a proč trváme na těch nesprávných?
Ale to je v pořádku. My bychom v žádné fázi života neměli hledat ty kostičky, jež k nám nepatří, tedy zabývat se těmi kostičkami, pro které nejsme dost dobří. Neznamená to, že nejsme-li dost dobří pro jednoho, nebudeme dost dobří pro nikoho – jen že jsme ještě...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům