Byl jednou jeden kopec. Na jeho levém úpatí se shromáždila jedna armáda, na jeho pravém úpatí nepřátelská. Proti sobě stanuli dva králové, krveprolití bylo na spadnutí.
Přišel mezi ně starý Mistr s dotazem, zda by se mohli udobřit. Oba králové to odmítli:
„Ten kopec,“ odpověděli, „je předmětem našeho sporu. Smírně ho nevyřešíme. Jsme připraveni na to, aby rozhodl boj.“ A jali se pobídnout svá vojska.
Mistr požádal ještě o chvilku strpení. Obou králů se zeptal:
„Kdyby ten kopec teď přestal existovat, zastavil by se ihned váš život?“
Králové se pobaveně shodli: „Samozřejmě ne. Na tom kopci nezávisí náš život. Z hlediska našeho bytí, dýchání, fungování srdce je ten kopec bezcenný.“
Mistr poděkoval za odpověď. Položil druhou otázku:
„Je možné, že až vstoupíte do bitvy, mnoho Vašich mužů bude zabito, a dokonce i Vy, králové, můžete ztratit své životy?“
Králové rozhodně přikývli: „Je jisté, že mnoho krve bude prolito, nejen našich mužů, ale možná i naší vlastní.“
Mistr znovu poděkoval. Položil třetí otázku:
„Jak důležitá je vaše krev?“
Králové se zamysleli: „Bez krve nemůžeme žít. Z hlediska lidského života je krev neocenitelná.“
Mistr pokýval hlavou: „Takže jste mi právě řekli, že to, co je neocenitelné, stavíte proti tomu, co je bezcenné?“
Hněv obou panovníků rázem pominul. Na místě dospěli k mírové dohodě. Uvědomili si totiž, že hrst krve má pro člověka větší hodnotu než hrst hlíny.
Proč tento starý příběh připomínám? Protože z Vašich krásných ohlasů na můj Vánoční Speciál poznávám, jak lidé někdy potřebují jiný náhled na svou bolestnou situaci, aby trápení vyměnili za smíření a nenávist za lásku. A to právě v nejtěžších chvílích, do kterých je život zavede.
1. kapitola: Můj pád do tmy
Víte, že páteční články rád věnuji inspirativním lidem. Některé osobnosti jsou známé, o jiných jste možná nikdy neslyšeli. Tak jako potkáváte spoustu kolemjdoucích na ulici a neuvědomujete si, jakými problémy tito lidé prošli, co překonali a jak mohou také nás samotné inspirovat. Ano, každý jsme zdroj motivace pro druhé. Dnes jím bude Nicola.
Nejprve Vám položím několik otázek:
Viděli jste někdy obraz namalovaný nevidomým?
Myslíte, že je to protimluv – že kdo nevidí, přece nemůže malovat?
A co ještě Váš vnitřní hlas říká, že je nemožné?
Potažmo co by říkal, kdybyste právě teď zjistili, že jste zničehonic ztratili zrak?
Právě to se stalo NICOLE ŠVANDOVÉ. Paradoxně právě její příběh dokáže otevřít oči těm, kteří se propadli na dno a mají pocit, že odtamtud už není cesty. Je. Vždy je. I když Vám negativní vnitřní hlasy, takzvaní sabotéři v hlavě, namlouvají opak.
„V té době jsem bydlela s maminkou, bratrem a kamarádkou v jednom pražském bytě. Byla to rekonstruovaná půdní vestavba v šestém patře. Její součástí byl i balkon, přes který nám kočka často utíkala na střechu. Jedno nedělní ráno jsem se ji snažila z té střechy sundat. Stála jsem na židli, ta se mi zvrtla a já přepadla přes zábradlí balkonu.“
Ještě instinktivně chmátla do vzduchu. Zachytila se stříšky a chvíli tak visela.
„V ten moment tam byla i ta kamarádka, která s námi bydlela. Ale ona v šoku zpanikařila a zaběhla dovnitř, do bytu, přitom ani nekřikla na bratra nebo maminku, kteří byli doma. Pamatuji si, jak jsem se tam zoufale držela, ale neudržela. A spadla jsem.“
Bylo to šest pater hloubky.
„Maminka později říkala, že ji tehdy zaskočil divný, nevysvětlitelný zvuk. Vyšla za ním, na balkon, tam si všimla převrácené židle a od kamarádky vyzvěděla, co se stalo. První, co udělala, bylo, že zalarmovala záchranku a spěchala za mnou dolů – dopadla jsem na dvůr ve vnitrobloku. Když doběhla, byla jsem prý v bezvědomí. Sama pamatuji, že jsem nabyla vědomí na moment, když jsem slyšela, jak maminka říká: ,Ještě vydrž, pomoc už jede…‘ A v dáli jsem slyšela sirénu sanity. Jen jsem si tenkrát řekla, že je to dobré, že už jedou, ale pak už si nic nepamatuji.“
2. kapitola: Jedno procento
Vánoční Speciál jsem naplnil svými vlastními nejtěžšími prožitky a ukázkami, jak jsem se z nich dostal já, respektive jaké postupy doporučují psychologové. Příběh Nicoly je v mnohém jiný. V této kapitole totiž mnohé nemohla ovlivnit. Jen přijímat.
Měsíce totiž prožila v nemocnicích. Za to třetí slovo (prožila) dnes děkuje. Žít po takovém pádu nebylo vůbec samozřejmé. „Zachránit mě bylo složité. Lékaři říkali, že nejdřív jsem prošla klinickou smrtí, potom třemi týdny v kómatu. Mamince sdělili, že mi dávají jenom jedno procento naděje na přežití.“
Ale ona přece jen žila. „Když jsem otevřela oči, řekli mi, že jsem se probudila z kómatu. Nepamatovala jsem si zprvu nic. Paměť se mi vracela až postupně. Řekli mi, že jsem utrpěla vážné zlomeniny všech končetin, museli mi operovat řadu vnitřních orgánů, hlavně játra a prasklou plíci i rozlámané kosti v obličeji, velký hematom na mozku, a tak podobně.“
Od onoho probuzení proležela v nemocnicích ještě dva měsíce. Dalších pět let znamenalo dvacet náročných operací. Z poslední odjížděla na invalidním vozíku s kovovými vnějšími fixacemi na rukou, takže se o sebe nemohla postarat. To bylo na její mamince. Musela se učit znovu chodit. A to hlavní – neviděla.
3. kapitola: Hněv, nebo smíření?
„Natolik vážný úraz a ztráta zraku Vám od základů změní život.“
Když čtete tuto Nicolčinu větu, asi si ji automaticky vykládáte jako změnu k horšímu, že?
Jenže nevidomá Nicola se takovému výkladu podiví: „K horšímu? Vždyť jsem žila! Vždyť jsem tu už nemusela být! Toto základní uvědomění člověka přivede naopak k hluboké úctě, vděčnosti a pokoře k životu. Naučí ho nakládat se životem jako s nesamozřejmým darem. Učí ho život naplno prociťovat. Užívat si ten vzácný čas, který je každému z nás na Zemi dán a který má svůj konec, a může ho mít třeba i v příští minutě, protože my nemáme automatický nárok na další nádech.“
Že Vás nikdy nenapadlo podívat se na Vaše povzdechy právě takto? Někdy však jinou možnost nemáte. „Když člověk zapojí rozum, zjistí, že křižovatka, na které po ráně stojí, je buď do nešťastného zbytku života, nebo neznámého. Neznámá cesta vede přes změnu postoje, na který jsme byli doposud zvyklí. Změnit svůj postoj znamená děkovat za život radostí a hravostí, přestat se ukájet lítostí, uvědomit si, že život není ideální a těžkosti k němu patří, přestat mrhat časem vlastní neschopností se smířit s fakty a naopak začít využívat čas k tomu, co má vyšší smysl, k čemu nás vede srdce. Tehdy v nemocnici jsem si prostě plně uvědomila, že nikdo z nás neví, kolik času je mu v tomto životě dáno. Proto se od té chvíle snažím si dlouze a zbytečně nezoufat, ale raději to, co je potřeba, rovnou měnit, přecházet do akce, a ne jen o tom, co by bylo dobré, mluvit. To mě zároveň naučilo si život co nejvíc zjednodušovat a nehledat ve všem složitosti.“
Jejím životním krédem se stalo: Hlavně se z toho nepo… „Úrazem můj život neskončil, tudíž neskončily ani těžké zkoušky. Pořád mi chodí do života, ale já jsem za ně vděčná, vidím v nich SOUČÁST ŽIVOTA – a věřte, že já jsem ráda, že ŽIJU. Proto se i snažím ve zkouškách vidět to pozitivní, odnést si z nich to nejlepší, děkovat za tento proces učení, objevit ponaučení a jít dál, to znamená neopakovat stejné chyby, tedy vědomě pracovat s tím, co jsem měla možnost díky takové zkoušce pochopit.“
Nicola to klíčové slovo použila. Vědomě. Odstoupila od sabotážního myšlení negativních vnitřních hlasů, snaží se udržet v chodu to kreativní. „V praxi to znamená, že se snažím na sobě vědomě pracovat – být si dobrým žákem i učitelem. Ve vědomé rovině žiji víc než dřív, více se také zaměřuji na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům