Našlapujete mlčky kolem konkrétního člověka a přejete si, aby se do Vás zamiloval?
Nebo jste už s někým (pro Vás) nenahraditelným ve vztahu byli, považovali jste ho za spřízněnou duši, ale nepřesvědčili jste ho, něco jste pokazili a on se vzdálil, či dokonce odešel?
Blíží se Vaše důležité setkání a Vy tak moc toužíte po lásce, až se bojíte, že budete příliš tlačit na pilu, že budete příliš křečovití v jednání?
Trápíte se pro neúspěchy ve vztazích, a to i proto, že už jste několikrát ztroskotali při dilematu, zda je lepší upřímně předstírat zájem, nebo takticky předstírat nezájem?
Váháte nad správným parfémem, aniž víte, zda nebude druhého obtěžovat? Váháte nad outfitem, aniž víte, zda druhého spíše neodradí? Nevíte, jak moc být sví a zdánlivě nezávislí, a jak moc dát najevo naopak niternou potřebu vztahu a třeba touhu po rodině?
Nikdy to není náhoda
Jak podotýkám ve Vánočním Speciálu, unikátním dárku pod stromeček pro lidi, kteří potřebují zklidnění a motivaci, největší bojiště na této planetě nenajdete nikde na mapě, ale v lidské hlavě. Tam probíhají nejzuřivější bitvy, o kterých mnozí venku nemají ani ponětí. A právě proto stojí za to si uvědomit, které starosti jsou zbytečné a jak funguje přitažlivost v lásce.
Nikdy to není náhoda.
Náhodné není ani rčení láska je slepá.
Náhodné není ani to, že zamilovaní při líbání nebo objímání zavírají oči.
Zrak vůbec hraje menší roli v lásce, než si lidé myslí.
Jak vůbec vzniká láska? Co ji podporuje? Co všechno už zjistila věda?
Protože v klubové zóně mnozí z vás popisují své přešlapování ve vztahovém kruhu, naříkají nad komplikovaností seznamování v dnešní složité izolované době, zapomínají, jak roušky podněcují představivost člověka, který může tím víc “číst z očí”, budu v dnešním článku na Vaše přání psát nejen o práci podvědomí při sblížení dvou duší, ale hlavně o poznatcích vědy, která už má lásku docela dobře přečtenou.
Jak ji tedy v člověku vyvolat? Pojďme si to objasnit bod za bodem.
Po stopách energie
Už ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem, věnující se karmickým vztahům a událostem, ukazuji, jaký vliv má na člověka jeho podvědomí. Proč se podvědomí říká vědomí duše. Jak s námi podvědomí účtuje a plánuje ve spánku, kdy odpočívá hlavní vědomí – vědomí mysli. Jaký rozdíl je mezi duchem a duší. A jak vůbec chápat energii.
Lásku kdekdo považuje jen za slovo. Nebo za pocit. Věří, že stačí říct Miluji Tě, a tím je láska obsažena. Nebo že stačí cítit lásku, a tím je nadosmrti zajištěna. Ne. Slovo je velmi vratké a pocit je velmi pomíjivý. Slovo teď vyslovíme a za chvíli zase odvoláváme. Pocit teď vnímáme a za chvíli máme opačný. Ne, to není láska. Skutečná láska je stav bytí.
Není to tajemná ani ezoterická záležitost mezi nebem a zemí. Vědci v lásce spatřují už více než jen chemickou reakci: energii, kterou lze vyvolat a následně také zkoumat.
Povíme si o technologii, kterou řada z nás už poznala, když šlo o tělesné zdraví, a kterou jde sledovat lidská láska. Také si povíme o metodách vyvolání lásky, jež fungují, a nejde jen o hezká slovíčka, která vyvolávají snové představy, protože tak může sice vzniknout emoční pouto, ale spjaté víc s představou než s osobou a víc se závislostí než s láskou.
Co všechno tedy napomáhá vzniku a rozvoji lásky a jak to lze ovlivnit?
Začněme od vědeckého základu.
Láska na přístroji
Magnetická rezonance je technologie, která umožňuje zobrazit a mapovat vnitřní orgány našeho těla. Vědce jednou napadlo průběžně pořizovat snímky mozků třiceti dvou lidí, kteří o sobě tvrdili, že jsou silně zamilovaní.
U poloviny z nich (u šestnácti) prý byla láska milovaného partnera opětována (vyvážený vztah), kdežto u druhé poloviny opětována nebyla. Vědci však zjistili, že mozek všech se choval úplně shodně, prožíval totožné pocity. Nezáleželo na tom, jestli láska opětovaná je, či není, emoční stav člověka šlo vyjádřit větou: “Můj svět má nový střed, a tím jsi Ty.”
Ano, bez ohledu na to, zda je láska člověku opětována.
Tento test vědci několikrát opakovali. Tytéž osoby se vracely, byly opětovně pozorovány. Nemusely mluvit. Přístroj sám rozpoznal, zda zamilovaní ještě jsou, či ne. Nemýlil se ani jednou.
Vědci si tak ověřili, že láska je částečně emoce – buď ji cítíme, nebo ne. Buď pro nás je někdo stejně důležitý, jako jsme pro sebe my sami, nebo ne. Buď nám na něm záleží víc než na jiných, nebo ne. Přičemž jsme stále u definice emoce. Je pouze momentální. Nyní ji máme, ale zítra být nemusí. Nebo nyní není a v příštím okamžiku může být obnovená.
To je první důležitý vědecký závěr: Láska je přítomný prožitek, který ovšem může mít nekonečné trvání, pokud jej v sobě den co den udržujeme. Potom se změní v sumu, sled či součet příjemných mikrookamžiků. Jako nekonečný náhrdelník ze šňůry korálků.
Co korálek, to jeden den lásky.
Specifičnost lásky
Tento pán se jmenoval George Bernard Shaw. Irský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu popsal lásku muže jako přeceňování rozdílů mezi jednou a druhou ženou.
Někdo se tomu zasměje. Přitom je to fakt. A nejen mužský.
Věda to prokázala jednoduchým testem. Předložila všem zamilovaným papír, kam měli uvést všechny důvody, proč s druhým musejí být, bez čeho na něm se nedokážou obejít.
Když se pak stejní lidé “odmilovali”, přiváděl je pohled na tentýž papír k zuřivosti. Byli odhodláni jej roztrhat, zápisky označit za podvrh, nesmysl a výplod bláhové fantazie, a stejně tak byli ochotni ihned popsat naopak stoh papírů, proč s druhým být nemohou, co na něm nedokážou vystát. Ano, ten, kdo pro ně v zamilovanosti představoval téměř vše, posléze znamenal téměř nic.
V psychologických učebnicích, věnovaných partnerství a lásce, se cituje báseň, vystavená v muzeu v Pekingu. Pochází z osmého století a muž jménem Yuan Chen se v ní vyznává:
“Nemohu snést pomyšlení,
že bych se zbavil téhle rohože.
Tu noc, kdy jsi byla u mě doma,
jsem pozoroval, jak ji splétáš.”
Onen bambus, z něhož se v té době vyráběly rohože na spaní (v Číně se spalo přímo na zemi), byl pro autora básně specifický tím, že se jej dotkla konkrétní žena. Vědci v této souvislosti podotkli, že stejně specificky vnímáme své auto na parkovišti plném jiných. Nebo sklenice, z níž pije někdo jiný, má pro nás podvědomě jinou energii ve srovnání s tou naší na stole. Když však sklenice umyjeme, jako by i ta energie s vodou odplynula.
A jsme u klíčového slova. Energie.
Právě energií pro nás určitá osoba získává specifický význam. Vlivem energie, kterou si v ní zamilujeme a na kterou najednou upřeme svou pozornost, vše spojené s touto duší rádi zveličujeme a i na dálku dokáže být zdrojem naší energie.
Vědci na magnetické rezonanci zjistili, že vzpomínání na milující osobu snižuje potřebu jíst. Stejné je to se spánkem. Zamilovaní v mentálním napojení dokážou vydržet vzhůru celou noc, a přesto ráno vstanou čerství, šťastní, plní elánu. Když se vztahu daří, mají i přes nevyspání báječnou náladu. Když se dařit přestane, vstávají i po hlubokém spánku zoufalí. A nyní se už dotýkáme podstaty knihy Cítit rozumem, myslet srdcem – proč se právě konkrétní bytost, konkrétní duše stává spojenou nádobou k naší energii…
Splynutí energií
Vědci počáteční silné splynutí dvou lidí nazývají nikoli “zamilovanost”, ale synergie. Jde o součet, ba součin dvou energií, působících stejnosměrně.
V této “zamilovanosti” jsme ochotni s druhým splynout natolik, že cokoli má rád on, to okamžitě máme rádi také. A to přesto, že jsme to nikdy předtím rádi neměli. Takto se vytváří energetická vazba, emoční pouto. Dva se stávají jedním. Počáteční nedílnost organismu, zvaného vztah, má úzkou mentální spojitost se závislostí a majetnictvím.
Pokud totiž NEmilujeme osobu, se kterou spíme nebo se kterou se scházíme, NEstaráme se tolik o to, zda po nás spí nebo se schází ještě s někým jiným. Ale zamilovanost vše mění. Kdykoli se mozek na magnetické rezonanci zabarví, zaktivní, prozáří energií lásky, má nutkavou potřebu druhého vlastnit, nárokovat si ho, a to naprosto bezpodmínečně.
Podle vědců mají závislost a majetnictví příčinu v evoluci. Citové sepětí má pár spoutat natolik pevně, abychom spolu mohli nejen počít potomstvo, ale také po jeho přivedení na svět při něm i jeden při druhém následně vytrvat a vychovat ho. Jako by zamilovanost byla víc než emoce, jako by byla pud. Jako by nebylo vyhnutí a se spřízněnou duší jsme nedostali jinou šanci. MUSÍME MILOVAT. Slovo musím (být s Tebou) a nesmím (od svého protějšku odejít, respektive být protějškem opuštěn) pak činí cit silnějším než rozum.
Proto je znakem přirozené zamilovanosti vnitřní touha splynout spolu nejen sexuálně, ale také citově. A naopak nenaplněnost této naší potřeby vytváří hluboké neštěstí. Takové neštěstí, které zůstává bezpodmínečné. Toto pouto se nás může držet i jednostranně. Pak jako jediní ve vztahu naříkáme: “Myslím na něj neustále. Celé dny i noci. Nedokážu přestat. Neumím zapomenout. Představa, že se vrátí, mi dělá lépe. A naopak představa, že se nevrátí, na mě působí jako smrt.” Drsné slovo? Ne. Tento cit je tak mocný, že by milující lidé pro druhé i zemřeli. Tak extrémní je to pud. Přebíjí všechno. I vlastní život.
Proto jsem celou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem propojil s tématy karmy, osudu a smyslu života. Abychom porozuměli, proč některé lidi ztrácíme a jinými opovrhujeme. Respektive proč se někteří lidé vracejí a k jiným se učíme nacházet cestu my sami.
Vztah energie a tělesných znaků
Co vědci považovali za hlavní zjištění?
To, co následovalo poté, kdy během magnetické rezonance předložili zamilovaným fotky jejich milovaných protějšků. Připomenu: polovina z nich prožívala opětovanou a druhá neopětovanou lásku. Reakce na vizuální podnět byly opět shodné. To ale nebylo hlavní. Nejdůležitější bylo, odkud ty reakce v mozku vycházely. Ze stejného místa, které se v mozku aktivuje po požití kokainu. Byla to: okamžitá, prudká, silně šťastná emoce.
Vědci v tu chvíli doplnili svůj názor. Láska není jen emoce. Láska je také obrovská síla. A...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům