Každý člověk chybuje. Je-li schopen si chybu přiznat, nejenže se chybou učí, ale také mění. Dalo by se tedy říct: Každý si zaslouží další šanci. POKUD se ovšem ponaučil.
Jenže jak to zjistit, že UŽ se ponaučil? Co když si s námi jen hraje a zkouší, jestli to se svým odchodem myslíme vážně? A jestliže se bojíme samoty, tudíž se i bojíme odejít, proč by se měl namáhat se svou vnitřní změnou? Vždyť zůstaneme i bez jeho změny!
Jak víte z mých knih, mnoho lidí se bohužel točí v kruhu. Bojí se samoty, proto se bojí na svého partnera zatlačit, nutit ho ke změně, raději ustoupí a trápí se ve vztahu, který se stává přesným opakem toho, co si kdy přáli. A pokud už najdou odvahu odejít, jejich milovaný partner jim za chvíli chybí, vracejí se “podruhé do téže řeky”, jak se říká. Mají ovšem takové “druhé šance” smysl? A má vůbec smysl nazývat je “druhými šancemi”?
Možná Vás překvapím dnešním pohledem. Možná tento můj pohled změní Vaše vnímání “druhých šancí ve vztahu”. Možná Vám ozřejmí, proč je tak těžké podruhé věřit člověku, který nám fatálně ublížil, i jak zařídit, aby tento pokračující vztah vůbec měl šanci. Přišel mi totiž tento dotaz: „Petře, celý tento týden pozorně poslouchám Vaše podcasty, které se točí kolem neopětované lásky a kolem neštěstí, které tato neopětovaná láska působí. My s partnerkou patříme k těm párům, které si po rozchodu daly ještě jednu šanci. Ale přes všechnu snahu nám to prostě nejde. Povězte mi, proč, jestliže mi ona CHCE odpustit mou zradu, toto její chtění nestačí na to, aby se jí vrátila důvěra?“
Když chceme podruhé vstoupit do téže řeky, stejní nejsme my ani ta řeka
Možná Vám dnešní podcast bude připadat jako o slovíčkaření, ale každé z těch slov má svou důležitost. Víte, my všichni, kteří se snažíme “podruhé vstoupit do téže řeky”, si většinou neuvědomujeme, že to ani není možné. Že už nejsme stejní my ani ta řeka.
Abych tento příměr vysvětlil: Když dojde například na zradu, dojde k poškození důvěry. Je jedno, jestli a důvěra je jen nalomená, nebo už zlomená. Už prostě není stejná jako dříve byla. Proto stejný už nemůže být ani ten vztah, tedy ta “řeka” – a stejní nejsou ani členové toho vztahu, ten, kdo zradil, i ten, kdo byl zrazen. Z těchto důvodů o druhou šanci jít vlastně nemůže, nelze podruhé vstoupit do téže řeky. Jinak řečeno: Dojde-li ke zradě, která zranila důvěru jednoho z partnerů, už nikdy nic nebude jako dřív.
Někdo si myslí, že čas všechno změní; ne, čas nás mění
Mnoho lidí si myslí, že čas všechno změní. Ve skutečnosti čas NÁS mění.
Všechno, čím procházíme a co nás bolí, totiž působí jako brusný kotouč. Zkušenost nás obrušuje, mění, a tak vlivem zkušenosti už nikdy nemůžeme být takoví, jací jsme byli.
A to je dobře. To je smysl lidského života a chyb, které děláme: Abychom už nikdy nebyli takoví, jací jsme byli – abychom dělali chyby. Ta bolest nás učí je už nechtít zažít znovu.
Proč to podruhé nejde stejně
Když mi píšou čtenáři mých knih, kteří prošli zradou, obvykle to vypadá tak, že jeden druhého obviňuje. Například ten, kdo zradil: Proč mi nemůžeš znovu věřit? Přece jsem se poučil. Uvědomil jsem si, co jsem tehdy neměl dělat. Já jsem už někdo jiný.
Jeho protějšek, ten, který byl zrazen, používá paradoxně úplně stejná slova: I já jsem se poučil. I já jsem si uvědomil, co jsem tehdy neměl dělat. I já jsem už někdo jiný. (Už Ti nemohu věřit.)
Nemění se totiž...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům