346,7. To je počet Vašich dotazů, které jste mi průměrně adresovali každý den v tomto kalendářním roce. Celkem 122 038 k 18. prosinci, 8:00. Děkuji za všechny a omlouvám se, že není v mých silách odpovědět jednotlivě na každý z nich. Okruhům, jež Vás trápí, se věnuji ve svých článcích, magazínech, knihách, živých vysíláních i těchto podcastech.
Tématem závěru roku ve Vaších myslích bývá bilancování, potažmo odpuštění. Odpustit sobě za chyby, kterých jsme se dopustili, druhým za křivdy, kterým se provinili oni vůči nám. Neděláme to kvůli nim, ale sobě. Kvůli té tíži a hořkosti, kterou v sobě MY neseme, které se nemůžeme zbavit, která nám otravuje život, přítomnost i budoucnost. Proto je důležité umět vypustit negace ze své bytosti. Věnoval jsem tomu celé závěrečné vydání magazínu FC Odpustit neznamená zapomenout. (Pokud nejste odběrateli, tedy členy FC Premium, přístup k tomu členství získáte zde.)
Dnes Vám ukážu jeden z mnoha odstínů odpuštění. Souzní s myšlenkou Françoise de La Rochefoucauld, která zazněla už v sedmnáctém století: “Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.”
Inspiroval mě k tomu Váš příchozí dotaz: „Petře, včerejší podcast o lhářích mě rozplakal. Viděla jsem v tom svůj příběh, i když můj partner byl jiný. Při seznámení byl inteligentní, šarmantní, při dalších schůzkách milý, pozorný. Ale i dominantní. Postupně, nejprve při sexu, mě začal tlačit do velmi submisivní role. Končilo to tak, že jsem musela před ním klečet, když jsem něco provedla. Náš dennodenní vztah byl o mém doprošování a jeho psychickém trestání. Donutil mě omlouvat se i za to, že jsem se mu omlouvala. Velmi mi pomohly Vaše knihy, které mě přiměly z toho vztahu doslova utéct. Ačkoli mě neznáte, stal jste se mým ,psychologem’. Dnes jsem už v jiném, bezpečném vztahu, ale pořád si nemohu odpustit, jak jsem to mohla nevidět. Jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko, že jsem se pak styděla sama před sebou. Tolikrát jste i na internetu psal o manipulovaných ženách. Pousmívala jsem se nad tím. A dnes se neumím zbavit výčitek, jak to, že jsem nepoznala, že jsem sama byla manipulována a zneužívána skutečným tyranem. Nejsem naštvaná na něj, ale na sebe. Jak se mám smířit sama se sebou?“
Co si vlastně vyčítáme?
Už když jsem studoval práva, pochopil jsem, že i když se mohu snažit sebevíc, žádnému klientovi nevysvětlím to, co mu akutně hrozí, tak barvitě jako život sám. Až když člověk na vlastní kůži zažije to, o čem píšu nebo mluvím, pochopí, proč jsem před tím varoval.
Nikdo ve skutečnosti neví, dokud to nezažije, co skutečně znamená soužití se slabochem, se sobcem, tyranem, manipulátorem, narcistou, sociopatem, psychopatem, alkoholikem, narkomanem či schizoidním sadistou, což je tento případ, ale na názvu nezáleží. Člověk potřebuje zažít konkrétní toxický vztah, aby pochopil nejen to, co znamená, ale také co k němu vede, jak začíná, jak si nás druhý omotává kolem prstu, jak vyzvídá, co nám může nejvíce ublížit, aby to později použil proti nám, jak se to rozjíždí, jak se to stupňuje, jak ztrácíme dobré lidi kolem sebe – jak se na jeho nátlak zříkáme svých přátel, svých rodičů, své práce, své soběstačnosti, svého sebevědomí…
Kdykoli narazíme na toxického člověka, který má už při seznámení v hlavě “program, jak nám ublížit”, potřebujeme jeho systém poznat. Ten člověk s námi svým způsobem hraje hru. Snaží se nás vlákat do pasti a v ní nás ničit. A my musíme projít tou zkušeností, musíme vědět, jak to bolí, že z toho nejde jen tak vycouvat, že to není legrace, že když to jednou na vlastní kůži zažijeme, už to nechceme znovu nikdy...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům