Zažili jste to někdy? Pocit, že jste potkali skvělý protějšek, ale… nezajiskřilo to ve Vás, nebo v něm?
Vyznali jste někomu lásku, někomu, kdo se zdál být spřízněnou duší, ale on totiž necítil ve vztahu k Vám?
Divili jste se, jak to tedy vlastně ve vztazích funguje, když na jednu stranu zažehne plná sympatie, ale na druhou žádná?
Pokládali jste si otázku: Má smysl se dál snažit, bojovat s tím, znásilňovat to? Anebo jste poklesli na duchu s tím, že možná nejste tak zajímaví, a příště se nesmíte tolik otevírat?
Před Vánocemi, kdy se prohlubují pocity osamělosti, těchto otázek přibývá. Znám je na vlastní kůži. Ostatně, víte to i z mého Vánočního Speciálu, že jsem v lásce mnohokrát narazil a stál kvůli tomu ve dvaceti letech i na železničním mostě. Tím citlivější jsem na dotazy tohoto typu, protože vím, k jakým zkratkovitým závěrům pak mohou vést.
Proto dnes, dva dny před Štědrým dnem, chci odpovědět právě na tento dotaz: „Petře, jsem ten pokopaný pes, o kterém jste mluvil v pondělním podcastu. Přitom na Vánoce nechci být sama. Ale vlastně si nemohu pomoci. Čím horší zkušenosti jsem s partnery měla, tím víc o smysluplnosti vztahů pochybuji, a tím víc se cítím sama a neschopná. Když mě osloví muži, byť jsou fajn, už mám obavu věřit a milovat, bojím se každého doteku, za vším vidím vypočítavost, jediný cíl dostat mě do postele, i když tomu tak být nemusí, a pak jsem možná nespravedlivá k těm, kdo ve skutečnosti chtějí víc, kdo se mnou i plánují budoucnost, kdo se snaží, abych jim věřila, ale já je prostě nedovedu milovat. Stanu se postupně tak nesnesitelnou, že odcházejí. A tím víc pak zase o vztazích pochybuji. Je mi vůbec pomoci? Může existovat a vydržet dlouhodobý vztah bez zamilovanosti? Má smysl něco budovat, i když se svým protějškem neprožíváme to počáteční pobláznění? Má smysl věřit, i když máme strach?“
Proč existuje zamilovanost
Především si vyjasněme pojmy (viz kniha 250 zákonů lásky).
Láska není zamilovanost. Láska je to, co přichází, když zamilovanost odejde.
Zamilovanost je jenom “omamný prostředek”, který příroda používá k tomu, abychom se vůbec někým jiným zabývali. Ta příroda nám dá růžový šátek přes oči, abychom vše na druhém člověku viděli hodně růžově – jeho přednosti větší, než ve skutečnosti jsou, jeho nedostatky menší, než ve skutečnosti jsou. V zamilovanosti tudíž věříme, že jsme potkali “někoho, bez koho nemůžeme existovat”. A ta zamilovanost nás poutá tak dlouho, dokud si na druhého nezvykneme. O to jde. O vytvoření návyku, který sváže dva odlišné lidi.
Něco podobného zažívají novopečená maminka a novorozené dítě. Mnohé maminky totiž po porodu nemají silný vztah k dítěti. Naopak se trápí tím, kolik povinností náhle mají, a jak jsou namáhavé. Kdyby to bylo na rozumu, možná by dítě pohodil. Jenže každodenní opakování i nepříjemných činností v matce vytváří pozitivní návyk. Po čase najednou i ty ženy, které si dříve neuměly představit, že někdy budou dobré mámy, to své dítě milují.
Milují znamená potřebují. Potřebují znamená, že se bez něj nemohou obejít.
Takhle se vytváří nejen mateřský, ale i partnerský vztah. Zkrátka – hormonálně.
Když hormony nejsou zapotřebí
Ano, je to chemie, která nás přiměje s někým naprosto odlišným být. Bez zamilovanosti bychom mohli druhým opovrhnout. Zeptat se chladně a racionálně: Proč si mám život komplikovat někým, kdo je jiný než já, kdo má nepřijatelné slabiny, odlišnou minulost, jiné touhy, opačné životní cíle? Tohle vidíme, jedině když nejsme zamilovaní. A potom, zvolíme-li přesto vztah, nevzniká láska, ale nejprve přátelství.
Abychom s někým byli přátelé, nemusíme mít pocit, že jde o dokonalého člověka. Uvědomujeme si, že má v něčem jiné hodnoty, že nám v něčem nevyhovuje, ale to nám nevadí, protože nám nemusí vyhovovat ve všem, stačí, že nám vyhovuje v něčem. Například: Skvěle se s ním povídá, nebo...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům