Přejete si pravdivou, nebo společensky přijatelnou odpověď?
Tak se zeptal zkušený seladon (Marek Vašut) ve Vieweghově příběhu Román pro ženy.
Samozřejmě tu pravdivou – odpoví každý.
Ale já se ptám: Unese ji každý?
Upřímnost je jedna z nejvyžadovanějších, ale i nejméně stravitelných podmínek vztahu. Pravda umí bolet. A to i proto, že za upřímnost často považujeme potřebu říct cokoli, co máme na srdci. Ve skutečnost však upřímnost v lásce neznamená říct všechno, co nám třeba i v návalu emocí skočí na jazyk (krávo, debile), protože i emoce se proměňují, a co za naléhavou “pravdu” považujeme nyní, nemusíme za pravdu považovat za chvíli.
Proto i upřímnost vyžaduje rozumný přístup. Neříkat všechno, co máme na mysli, avšak když už něco řekneme, musí to být v souladu s tím, co si myslíme, čemu věříme. To je rozdíl mezi pravdou a lží. Lež znamená říct něco, o čem víme, že to není pravda.
Lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce
Mé knihy o vztazích jsou často bolestivé. I mé odpovědi na Vaše otázky, které mi posíláte mnoha cestami. Je vás moc, jen na Facebooku více než tři sta tisíc, a tak mi promiňte, že neodpovídám každému, ale podle svých možností. Využívám k tomu více nástrojů, například Řešidlo. Odpovědi mluvenou formou, co jeden častý dotaz, to můj jeden podcast. Můžete ho poslouchat (viz přehrávač mé řeči nahoře), nebo jenom číst.
O Vánocích mi, s ohledem na množství “upřímných” rozchodů, přišlo několik dotazů na klam, faleš, přetvářku i upřímnost. Jeden z nich byl Michalův: „Petře, z Vašich knih vím, že preferujete upřímnost. Pěkně se to říká. Většina lidí také tvrdí, že stojí o upřímnost. I já bych o ni stál. Kdyby pak nebylo tak těžké pravdu přijmout. Někdy si říkám: Není lepší žít v iluzi?“
Samozřejmě, nebýt jedné okolnosti, bylo by lepší žít ve snu, ve své představě, že máme například dokonalého partnera, nebo že se splní všechna naše přání tak, že nám jednoho dne spadnou splněné sny rovnou z nebe. Ale je tu jeden problém.
Je tu totiž čas. Čas běží. S každou uplynulou minutou máme na život o minutu méně. A není nic horšího než si jednoho dne uvědomit, že jsme celou dosavadní dobu žili ve lži, třeba s někým, komu na nás ve skutečnosti nezáleželo, na koho nebyl spoleh, kdo nás klamal, pomlouval, podrážel, kde mohl. Že jsme mohli mít lepšího partnera, lepší vztah. Nebo že se přání sama neplní, ale že jsme si je mohli splnit my, kdybychom pro ně včas něco udělali. Je to jeden z nejtvrdších zákonů v životě. Říká se mu trade-off. Tedy: V životě je vždycky něco za něco.
První pravda
Ano, mnoho lidí po nás požaduje upřímnost, ale jen do chvíle, než opravdu upřímní jsme. Pak tito lidé neradi zjišťují, že pravda nemusí být vůbec krásná, stejně jako krása nemusí být pravdivá. Domnělá krása, jež nás povrchně přitahuje, je někdy jen přetvářka, líčidlo, zdánlivý lesk, a proto také já preferuji upřímnost. Upřímnost není skoro nikdy krásná ani snadná na poslech. Ale je nutná. Aspoň pro mě. Proto také když jsem psal novou knihu SPOLU o tom, jak opravit porouchaný vztah, nebyl jsem schopen neupřímnosti. Říct: Ve Vašem vztahu se něco děje? To se samo srovná, neřešte to. Nemusíte pro to nic dělat...
Ale to je lež. Pro všechno, co v životě stojí za to, se musí něco udělat. A už teď jsme u nepříjemné pravdy. Ta vůbec nejtvrdší zní: Každý vztah je odsouzen k záhubě. Každý jednou skončí. V nejlepším případě vztah s milovanou osobou skončí smrtí jednoho nebo druhého. Bohužel jsme jen lidé a neumíme zařídit pozemský vztah navždy, na věky věků. Ne, zase tu je ten protiva...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům