To, že se dva dospělí lidé rozejdou, se stává. Život tím nekončí. Život je jako kniha, která má mnoho kapitol. A to, že nyní procházíme smutnou kapitolou života, ještě neznamená, že smutný musí být i zbytek knihy.
Naopak, čím smutnější jsme, tím více oceníme a přivítáme pozitivní změnu – po rozchodu novou známost. A s ní naději, že zase bude dobře.
Tím spíš, když máme děti a záleží nám na nich.
Jenže co když naše štěstí se v té chvíli kříží se štěstím dítěte? Tím se zabýval už včerejší díl Jak jednat s dítětem-manipulátorem, když nám rozbíjí vztah.
Denně obdržím v průměru tři sta Vašich dotazů. Snažím se odpovídat ve svých článcích, knihách, magazínech i živých vysíláních. Každý všední den věnuji nejčastějším dotazům jeden díl podcastu Řešidlo. Tak jako dnes. V přehrávači nahoře můžete poslouchat mé mluvené slovo, anebo jen číst – jak je Vám příjemnější. V reakci na včerejší díl mi přišlo mnoho dotazů, za všechny vyberu tento: „Petře, můj partner má také dítě, které s ním manipuluje. Vráží mezi nás klín, přitom já dítěti vůbec neubližuji, nesnažím se mu vzít tátu, ale on se jemu snaží vzít mě. Vysvětlete mi, prosím, proč to dělá, když mu jeho otec opakuje, že se mnou je šťastný a že se k jeho matce vrátit nechce? Proč dítě chce rozvrátit tátovo štěstí? To přece nedává logiku.“
Můj příběh, za který prosím odsoudit
Částečně jsem nakousl odpověď už ve včerejším díle. Dnes přidám ještě jiný pohled. A to pohled osobní.
Kdo četl FC Speciál DESET, ví, čím jsem si v dětství prošel. Doplním ještě jednu rovinu: Když mi bylo devět, naši se rozvedli. S mámou jsme zůstali sami, táta nám skoro neplatil a máma to prostě nedokázala utáhnout. Snažila se najít nám někoho, kdo by měl rád hlavně mě, na druhém místě kdo by měl rád i ji, a také kdo by nám finančně pomohl. Někdo to může odsoudit, ale byla to víc existenční než citová věc. Máma to prostě sama neuměla zvládnout. Na všechno byla sama jak finančně, tak citově. Ale já jsem to nevěděl…
A tak jsem všechny ty domnělé strýčky, kteří byli asi tři za těch šest let, než jsem odešel z domova, nenáviděl. Žárlil jsem na ně, mámě jsem opakoval, že doma “nikoho cizího” nechci, že to spolu zvládneme. Ona byla silně rozštěpená: na jednu stranu chtěla vyhovět mně, ale současně chtěla být sama šťastná – nerezignovat na dospělou lásku. Zatímco mně byla její dospělá láska UKRADENÁ.
Tohle je to správné slovo, ze kterého mi je dnes špatně. Ona mi byla vlastně UKRADENÁ. Tak jako její potřeby. Dnes si uvědomuji, že jsem svým zapšklým chováním bránil mámě v tom, aby byla taky po svém šťastná. Ona, která si to ze všech nejvíc zasloužila. Chcete mě odsoudit? Jen do toho! Jenže já jsem jako dítě nerozuměl tomu, že jenom dětská láska mámě nestačí, že dospělý člověk potřebuje i dospělou energii, takovou, která je třeba, když právě to dítě usne, když si máma potřebuje někomu poplakat, svěřit se s čímkoli, co její dítě slyšet nemá. Ale to jsem jako kluk nemohl vědět…
Nejtěžší profese, kterou dítě nevidí
Už ve svém nedělním živém vysílání o křivých zrcadlech jsem to říkal: Být sám na malé dítě je nejtěžší profese, kterou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům