Obětujete se pro vztah – snažíte se, aby rodina nestrádala a všichni byli spokojeni –, a pak se TO dozvíte?
Nemůžete vůbec porozumět tomu, proč všechno, co pro rodinu děláte, náhle vybledne a v partnerově hlavě vede k rozhodnutí riskovat rozbití spokojené rodiny a dětí pro jednu nebo opakovanou rozkoš?
Je Vám emočně tak zle, že vůbec nefunguje nadhled, odstup, a máte jen černé vidění, a to i směrem ke své vlastní (“nedostatečné”) hodnotě?
Klid, prosím. Už názvem knihy Cítit rozumem, myslet srdcem, natož jejím obsahem, jsem nabádal, jak zředit emočně vypjaté situace, tím spíše proti vlastnímu sebepoškozování, případně jak se prostřednictvím porozumění vcítit do člověka, který Vám tolik ublížil. Že se Vám to zdá nemožné? Tak se na to pojďme podívat z trochu jiného úhlu pohledu.
Každý den dostanu v průměru tři sta otázek na vztahová témata. Není v mých silách na každý dotaz odpovědět jednotlivě. Věnuji tedy nejčastějším okruhům články, podcasty, případně svůj magazín či knihy (je-li třeba vysvětlit problematiku do hloubky detailu a do šíře souvislostí). Dnes mě v tomto kontextu inspiroval tento dotaz: „Petře, proč muži podvádějí, i když mají fungující vztah? Je důvodem stereotyp? Mají pocit, že prožít celý život jenom s jednou ženou je škoda, když mohou vyzkoušet více chutí s více ženami?“
Odstíny nevěr
Předně, musíme si, alespoň základně, rozdělit takzvané nevěry.
Jsou totiž případy, kdy lidé “podvádějí”, dělá je to šťastnými a nikomu tím neubližují. To proto, že partner jim takové jednání schvaluje, nevadí mu to, nebolí ho to. Pak proč ne? Je to vlastně jejich věc, záležitost vnitřní dohody nebo pasivní tolerance.
Pak jsou tu však jiné příběhy. A já vezmu ten nejpodivnější odstín. Jsou to případy lidí, kteří podvádějí a dělá je to nešťastnými. Respektive, vyrábí to nešťastné lidi všude kolem. Včetně dětí.
Tady se, myslím, tuplem musíme ptát: A proč to dělají, když ani je samotné to netěší?
Přejedl ses? Hm, a dál?
Nejzkratkovitější odpověď, jakou můžete slyšet, je: Přece všechno se jednou přejí. A to ve smyslu, že každý člověk se okouká. I sebelepší svíčková, když ji budeme jíst denně, se prostě omrzí. Změna je život, zní taková obvyklá obhajoba.
Hm, budiž. Je tu však několik otázek. Předně: A činí nás tedy ta změna lepšími?
Pokud nejsme šťastnější, pak se znovu musíme ptát: A proč to tedy děláme? Co když je chyba jinde než “v okoukaném dlouholetém partnerovi”? Co když odskakovat si od něj není řešení, zvláště když nám to napovídají naše pocity? A proč to vlastně není lepší?
Pořád stejné ráno. Hm, a dál?
Lidé, kterým se okoukal partner, pokukují po jiném. Ale i od toho poté odcházejí, protože i jeho se nasytí. A tak mohou hledat pořád dál a celou dobu být nespokojení. Co s tím?
Není třeba chodit pro vysvětlení daleko. Každý z nás se tisíckrát probudí do vlastně úplně stejného rána. Před námi může být zdánlivě pořád stejný den. Pořád ta samá práce nebo ta samá škola nebo to samé dítě a ta samá péče o něj. Jako bychom žili pořád jeden den.
Když si takto mrzutě nastavíme hlavu (pořád dokola, fuj), budeme nešťastní. Protože náš život se bude zdát zbytečný. K čemu tak dlouhý život? Stačilo by přece prožít jeden den a všechny ostatní jsou už nadbytečné, ne?
Anebo nejsou? Takže dokážeme v těch pořád stejných dnech najít něco nového?
A už se dotýkáme podstaty…
Změna je život. Ale změna čeho?
Právě už ve své knize o karmě ve vztazích, Cítit rozumem, myslet srdcem, jsem psal, že změna je život a nezměna je umírání. Samozřejmě. Ale změnit život neznamená ráno si obléct nějakou jinou kůži, moci být dnes třeba Donaldem Trumpem, protože to není trvalé řešení naší nespokojenosti s nezměnou. I v kůži Donalda Trumpa, věřte, by nás jednou život omrzel, zejména pokud bychom byli nadále vnitřně nastaveni tak, že nedokážeme být spokojeni jenom v jedné kůži.
Ale přitom platí, že my JSME narozeni do jediné kůže.
A ještě si přisadím: Kolem nás je spousta lidí, kteří DOKÁŽOU být šťastní v jediné kůži, a to drze každý den,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům