Cítíte se někdy, jako rodiče, bez sil a energie?
Musíte se nutit, abyste se plně věnovali svým dětem, které dotírají a vyžadují pozornost?
Co se na děti naučit dívat nejen jako na zdroj starostí, ale také inspirace?
Ano, myslím to vážně. Ty děti, o kterých si říkáme, jak je musíme vychovávat, možná v něčem mohou posouvat a vést naopak nás. Nevěříte?
Každý den dostávám v průměru tři sta Vašich otázek. Není v mých silách ani časových možnostech na každou zpět reagovat jednotlivě, přesto chci všem odpovědět, a proto opakujícím se dotazům věnuji (je-li třeba objasnit téma do větší hloubky detailu nebo šíře souvislostí) celý 100stránkový magazín a 300stránkové knihy. Založil jsem rovněž uzavřenou skupinu, kde sdílíte konkrétní problémy a zkušenosti a kde odpovídám formou živých vysílání (přístup do skupiny zde). Každý všední den pak na jeden z Vašich dotazů odpovídám ve svém Řešidle. Dnes mě zaujal tento: “Petře, stále dokola si pouštím Váš podcast o pozitivním rodičovství (díl Dítě a slzy aneb 1 rozdíl mezi pozitivní a negativní výchovou). Potřebuji to. Víte proč? Tolik bych si přál mít pozitivní dítě, ale sám jsem momentálně uvnitř velmi negativní. Bohužel jsem přišel o ženu a zůstal jsem na dítě sám. Těžko vidím světlo. Je možné, aby negativní rodič vychoval pozitivní dítě?“
Kdo opravdu jsi?
Je i není to možné. Objasním to.
Negativní rodič přirozeně nemůže aktivně vytvořit pozitivního následovníka, ale… zde si musíme definovat, kdo je vlastně negativní rodič, a kdo není. Člověk, který si přeje mít šťastné dítě, a přitom se pere se svým vlastním neštěstím, svou mrzutou minulostí, není negativní člověk. Není pasivní. On bojuje. On něco konstruktivně tvoří. A to je pozitivní přístup.
Jaký je celý Tvůj příběh?
Proto, prosím, snažme se nesoudit sebe nebo svůj život podle momentálního okamžiku. Podle toho, kde zrovna teď jsme. Ve své tvorbě zdůrazňuji, že život je jako kniha, má spoustu kapitol. A my tu “knihu” svého života musíme hodnotit podle celého příběhu, ne podle jednoho neúspěšného odstavce.
Ptá se muž, proto příklad z mužského světa:
Slyšeli jste někdy jména jako Vladimír Šmicer nebo Milan Baroš? To jsou oni.
Tihle dva Češi vyhráli nejprestižnější soutěž nejpopulárnějšího sportu – fotbalovou Ligu mistrů. Myslíte, že to byli outsideři, dřeváci, neschopní sportovci?
Nejspíš si ťukáte na čelo, jak mě mohla tato otázka napadnout. Přece vyhráli Ligu mistrů!
Jenže to začínáme od konce, vážení! Přesuňme se, prosím, do poloviny rozhodujícího zápasu. V poločase finále Ligy mistrů totiž Šmicer, Baroš a celý jejich tým FC Liverpool prohrával o tři góly. Tři nula. To je nářez. V podstatě hotová katastrofa a jasná porážka.
Pokud nahlédnete do internetové diskuse diváků, komentujících jejich výkony v polovině zápasu, pro skoro všechny fanoušky Liverpoolu to byli bídáci, ubožáci, loseři. A na konci? To byli hrdinové. Protože ten zápas ve druhé polovině otočili, a nakonec vyhráli.
A já se ptám: Kde se rodilo hrdinství Liverpoolu, tedy Šmicera a Baroše? Úplně na konci?
Ne. Rodilo se právě tehdy, když tihle kluci prohrávali 0:3 a mohli to vzdát.
Ale oni to nevzdali. A proč to nevzdali? Protože věděli, že ta druhá polovina zápasu...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům