Po uvedení dopoledního článku 9 znamení, že jsi se správným partnerem mi přišlo mnoho Vašich dotazů a příběhů, a nejen příjemných. Svěřujete se například s chybami, které jste si teď uvědomili a jejichž vinou jste možná přišli o správného partnera. Jinak řečeno: Četli jste, co jste v rozhodující chvíli vašeho vztahu NEudělali. Klid, prosím.
Když otevřete mou knihu SPOLU, zjistíte, že je právě o chybách, které děláme. V tom se nijak neodlišujeme. Všichni jsme lidé, a to jsou chybující bytosti. V čem se odlišujeme, je to, jak k chybám, jež všichni děláme, jednotlivě přistupujeme. Zda si je vůbec umíme přiznat, napravit je, neopakovat, anebo předstíráme dokonalost a viníme pouze druhé.
Všechny mé knihy jsou o porozumění a odpuštění, a to i směrem k sobě. Jeden z těch dotazů, který mi dorazil před chvílí a na který odpovím: „Petře, přiznám se, že jsem ještě nedávno FirstClass neznala. Před deseti dny mi ale zničehonic můj bývalý přítel přeposlal Váš článek 7 rozdílů mezi karmickým partnerem a spřízněnou duší. Šokoval mě, neboť to byl náš příběh. A já pochopila, a nejen u tohoto článku, že jsem se chovala jako karmický partner, a přitom jsem zbytečně ztratila spřízněnou duši. Od té doby Vás čtu, poslouchám a mám jediný dotaz: Proč jsem si tuto chybu musela uvědomit, až když je pozdě?“
Všechno má smysl
Začnu protiotázkou: Proč nám tolik VADÍ, že si chyby uvědomujeme, až když je pozdě?
Potažmo: Proč je to v životě tak zařízeno, že nás nejvíc bolí to, co nám připadá zmeškané?
Odpověď je prostá: Protože právě to má smysl.
Člověk je bytost, která se narodí vlastně bez rozumu. Ten rozum nabývá až s poznáním. Lidské poznání tvoří nabývané zkušenosti. A zkušenosti vytvářejí hlavně chyby. Chyby, kterých se dopustíme, které nás bolí a které nám pomohou objasnit dvě věci najednou:
- CO jsme udělali špatně (křičel jsem na Tebe).
- PROČ je to špatně (přišel jsem o Tebe).
Přičemž obě informace se doplňují. Jestliže vím, proč je to špatně, vím i to, co už nemám opakovat. Tak zní ve zkratce škola lidského života.
Význam bolesti
A když se zamyslíte nad malým dítětem, které ještě nemá rozum, povězte mi, jak může POCHOPIT, že něco udělalo špatně. Nemá-li rozum, tedy racionální chápavost, zbývá jedině cit, emocionální chápavost, zejména bolest. Ano, bolest už malému dítěti intuitivně říká: DOST, ZASTAV! Je to jako červená na semaforu. Bolesti intuitivně nikdo nechce víc. Jakmile tedy uděláme něco, co nám způsobuje bolest, víme, že to nebylo správné.
Ale k tomu musíme teprve dospět. Objasním to.
Abychom pochopili, co nebylo správné, ta bolest musí být způsobena nám. My neumíme cítit okamžitou bolest druhých lidí, kterým jsme ublížili, pokud nemáme rozum. Proto lidé jako my, kteří chybují a způsobují druhým bolest, ještě dlouho nevědí, že dělají něco špatně. Je to přece nebolí!
To pochopí teprve dodatečně – ve chvíli, kdy bolest druhých způsobí bolest jim. A to třeba když od nich druzí odejdou.
Osamělost pak bolí. A k tomu tísnivé uvědomění, proč ten člověk odešel – že jsme mu asi ublížili; potažmo (a to už je rozvíjení...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům