Když jste dole, komu jako prvnímu Vás napadne zavolat?
Kdo Vám jako první určitě podá pomocnou ruku?
A od koho byste si pomoc tolik přáli, ale už jste poznali, že se jí nedočkáte?
Upřímné odpovědi na tyto otázky nemusejí být příjemné. Už z článku 9 znamení, že jsi se správným člověkem totiž vyplynulo, že mezi nejdůležitějšími lidmi, ochotnými postavit se za nás, nemusejí být v první řadě ti, jejichž “kategorie” k tomu předurčuje: partner může být někdy označení pro člověka, který sice žije s námi, ale jen fyzicky, nebo ze setrvačnosti. A když se ocitneme v úzkých, skutečným partnerem se naopak stává někdo jiný.
Ostatně, i samotné partnery lze rozdělit na karmické a spřízněné (víc v článku 7 rozdílů mezi karmickým partnerem a spřízněnou duší). Je tedy “nepřirozené”, když máme někdy blíže k jiným lidem než k takzvaným partnerům, ba že s těmito lidmi raději trávíme čas?
Každý den dostanu více než tři sta dotazů ohledně vztahů. Snažím se odpovídat pomocí magazínů a knih, ale i každý všední den Řešidlem. Dnes mě v této souvislosti zaujal tento dotaz: „Petře, možná zapochybujete o mé sexuální orientaci, ale věřte mi, že jsem na muže. Nicméně i mně je záhadou, že mám v těžkých chvílích blíže ke kamarádce než ke svému vlastnímu manželovi. Kamarádka mi nahrazuje skutečného partnera v tom, že mě dokáže obejmout, vyslechnout, pochopit, když potřebuji, trávit se mnou čas. S ní, nikoli s manželem, podnikám výlety, manžel sedí u televize. Proč, když vidím hezké místo, mě napadne, že bychom tam spolu mohly jet, s ní, ne s manželem? Kamarádka mi říká, že by to vyřešil nějaký jiný muž, ale já se ani na vztah s mužem necítím, z manžela se stal jen spolubydlící, zvykla jsem si být ,sama’, ale blízkou osobu potřebuji. Co s tím?“
Ve světě duší
My lidé, fyzické bytosti omezené fyzickým tělem, jsme někdy tak uvězněni v hmotném, materiálním světě, že přestáváme přemýšlet o nehmotném, nemateriálním světě, kde také žijeme, jen tento svět není vidět. Je to vnitřní svět, chcete-li duševní svět.
Ano, my jsme samozřejmě nejen tělo, hmota, ale i duše. A tak jako hledáme spřízněná těla, potřebujeme i spřízněné duše. Jenže! Problém je, že když potkáme spřízněnou duši, často nás mate tělo. Říkáme: Pomáháš mi, ale já s Tebou (z fyzických důvodů) nemohu být! Třeba: Bydlíš daleko! Nebo: Necítím zamilovanost! Nebo: Jsi moc starý! Nebo: Nejsi člověk, ale pes! Ano, i pes může být spřízněnou duší, bytostí, se kterou nám je duševně fajn, která nám rozumí a pomáhá, když je nám těžko. A to je důkaz, jak nás mate tělo.
Až jednou fyzicky nebudeme, zjistíme, že duše nemá žádné tělo. Duše není principiálně vzato ani žena, ani muž, dokonce ani pes. Je to prostě duše! Duše je energie a “blízkost...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům