Představte si ulici. Procházíte mezi lidmi. Jeden po Vás plivne. Druhý Vám podrazí nohy. Třetí, když padnete, na Vás ještě šlápne. Čtvrtý Vás uhodí. Pátý urazí. Šestý dorazí.
Že si to NEUMÍTE představit?
A co někdy vídáme na internetu? I to je taková ulice. Ale setmělá, anonymní. Je tak snadné komukoli ublížit. Je tak snadné si tím ulevit. Zažili jste to?
Můj nedávný článek Neřeším, odcházím: 7 znaků dnešní doby, kdy se rozbité neopravuje, ale vyhazuje strhl lavinu Vašeho svěřování se s těžkostmi, kterými v této nesnadné době procházíte. Mimochodem, věnoval jsem tomu i knihu Čtyři prány štěstí aneb Umění každodenní radosti v době zrychlené. Je hodně o sebevědomí a “plevelu”, který si často nosíme v sobě ve formě sebepochybností, které do nás někdo “jen tak” zasadil.
Mezi dotazy, které mi adresujete přímo do Řešidla, mi pak přistál i tento. Tazatelka si nepřála zveřejnit svou identitu, její problém ale mohou mít mnozí z vás, byť třeba v jiné podobě a nejen na internetu: „Petře, říkají mi influencerka. Jsem velmi aktivní na sociální síti, mám mnoho sledujících, ale není to snadné. Nemohu ukázat, že jsem v nepohodě, že něco u mě není v pořádku, lidé čekají na mou chybu a já špatně snáším negativní reakce. Ty ale přicházejí stejně, ať dělám cokoli. Když si obleču třeba žluté plavky, vždy se najde někdo, podle koho je špatně žlutá, plavky nebo já sama. Nevím, jak se obhajovat. Chtěla bych vyjít se všemi. Nikoho neurážím. Snažím se navenek tvářit, jako že si pořád věřím. Ale někdy jsem, přiznám, hodně dole. A lidé to prostě nesmějí vidět. Jak to děláte Vy?“
Tématu, jak pracuji se stresem, jsem věnoval celé vydání tohoto magazínu.
Ale dodám něco, co uvnitř není. A udělám něco, co bych asi neměl, ale záhy pochopíte, proč právě tohle udělám – proč klidně udělám to, co bych neměl. Prozradím Vám totiž, kdo mě odmalička fascinoval. Tohle je on. Znáte ho?
Jmenoval se Charles Bukowski a některé prameny tvrdí, že se narodil dokonce v naší zemi, konkrétně na Frýdecko-Místecku. Oficiálně to byl Němec. Ovšem hlavně to byl “nevychovanec”, “povaleč”, a když měl své nejtemnější dny, tak i básník.
Bukowski rád psal. A pak chodil po vydavatelstvích a nabízel to, co napsal. Odevšad ho vyháněli. Říkali mu, že ty básně jsou strašné, surové, odporné, nemravné. „Musíte psát jinak, takhle to nepřijmeme,“ opakovali mu. Dnes bychom řekli, že Charles Bukowski “rozhodně nedostával lajky”.
A tak, aby se uživil, pracoval Charles Bukowski na poště. Co vydělal, to propil nebo prosázel. A celé noci dál ťukal na starém vysloužilém psacím stroji svoje básně. A ráno zase neodbytně obcházel redakce novin a časopisů. Všude mu dávali na výběr ze dvou možností: Buď upravíš ty básně tak, jak si přejeme my, vydavatelé, a budeš se mít dobře, anebo je neupravíš a budeš dál hladovět. Bukowski si vždy vybral hladovění.
Až ho jednou oslovil vydavatel, který k tomuto samorostlému alkoholikovi a “zatracenci” pociťoval nějakou zvláštní náklonnost. Ten Bukowskému nabídl vydání knihy. Bukowski ji nazval Pošta a na první stránku, kam se píše věnování, napsal: Nevěnováno nikomu.
Drzost? Neomalenost? Sprostota? Možná. Ale Bukowski prodal přes dva miliony výtisků. Tenhle psanec vydal ještě stovky básní a šest románů, přesně takových, jaké chtěl, jaké ho vystihovaly. A žádný kritik nemohl pochopit jeho úspěch. I na autogramiády totiž přišel opilý, běžně urážel lidi. Jednou se dokonce obnažil....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům