Člověk má jednu zvláštnost. Občas si myslí, že je dokonalý. Ačkoli ví, že dokonalí lidé neexistují.
A tak například lže. Nebo klame. Nebo krade. Myslí si, že se na to nikdy nepřijde. Riskuje všechno – svou pověst, kterou jakmile si jednou poškodí, už neopraví. Riskuje ji pro chiméru, že jeho lež tentokrát projde.
Jenže, jak píšu v knize Dvanáct srdcí, která je o překousávání zrad ve vztazích, každý člověk má své limity. I v představivosti. Kdo lže, ten si musí víc pamatovat – nejen to, co se stalo a on tvrdí, že se nestalo. I to, co se nestalo a on tvrdí, že se stalo.
Musí si to pamatovat dnes, zítra, za rok. Musí košatit a rozvíjet oba příběhy, a přesto – ty konstrukce souběžně neudrží. Protože zapomíná, že jde nejen o slova, také o něco daleko důležitějšího, z čeho jde poznat lež. A o tom je vlastně mé dnešní povídání, které můžete poslouchat za volantem, při čekání nebo i před spaním, pokud máte chvíli čas. Podcast je dostupný na Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts, ale i v přehrávači na této stránce.
Řešidlo je můj pravidelný pořad, ve kterém odpovídám na Vaše otázky. Dnes jsem vybral tuto: „Petře, smál jsem se Vašim článkům a podcastům do chvíle, než se ukázalo, že jste měl pravdu. Lhal jsem partnerce a věřil, že na to nepřijde. Přišla na to a už mi nevěří. Nejvíc mě zaujala Vaše věta, že lhář se nemění. Že když lháře přistihnete při lži, jen bude vymýšlet nové způsoby lhaní; to bude celá jeho změna. To je můj příběh. Nechci, abyste mi říkal, že se mám změnit, mám jen otázku: Jak je možné, že lež vždy vyjde najevo?“
Střet v člověku
Lež je vědomá nepravda. To znamená, že ten, kdo lže, říká něco, o čem ví, že je to nepravda, a přesto to říká. V takovém případě pro něj nemá váhu ta skutečnost, jaká je, ale jeho přístup k ní – způsob, jak tu skutečnost prezentuje. Je to o myšlení člověka.
Lhát znamená vytvářet si střet v sobě. Znamená to říkat opak toho, co si myslíme a co považujeme za pravdu. Takže lhář může klidně mluvit a jednat v rozporu se svými myšlenkami. Co však žádný lhář nedovede, je být v rozporu se svou energií.
(Více o tomto tématu také v knize Dvanáct srdcí, která je mimo jiné o rozpoznávání a vyrovnávání se s nečekanými ranami pod pás.)
Formy energie
Myšlenka je energie. Působí na nás. My ji sice v sobě můžeme potlačit a navenek pustit jinou energii – slova. Pak se stane, že například toho, koho nemáme rádi a potkáme na ulici, uvítáme s předstíraným úsměvem a slovy: Já Tě tak rád vidím! Já Tě mám tak rád! Já jsem na Tebe zrovna myslel! Já Tě miluju! Já bez Tebe nemohu být! V tu chvíli tudíž mluvíme v rozporu se svými myšlenkami a vydáváme jinou energii, než dusíme v sobě.
Jenže ta energie, kterou dusíme v sobě, ty myšlenky, které nemůžeme nebo nechceme dát najevo, nás začnou ovládat. Zatímco slova jsou vědomé dílo, myšlenky mohou být docela podvědomé. Podvědomí pak ovlivňuje naše nevědomé chování. To znamená, že zatímco slovně toho druhého “milujeme” a viditelným jednáním ho objímáme, plácáme po zádech a jinak mu lichotíme, existuje i naše jednání neviditelné, podvědomé, které nás nutí se tomu, koho nemáme rádi, přirozeně vyhýbat, nepotkávat se s ním, možná ho i pomlouvat za jeho zády, špinit ho, mydlit mu schody – no protože ho NEMÁME RÁDI.
Tehdy se naše myšlenky, naše přesvědčení ventilují upřímným způsobem, ale ten člověk to nemá vědět. A když se s ním náhodou srazíme ve dveřích, musíme přepnout do toho neupřímného, vědomého kódu, kdy potřebujeme přeprat tu vnitřní reakci typu: „Fuj, Tebe zrovna nechci vidět“ a honem nasadit úsměv a přetvářku „Jé, Tebe tak rád vidím“. Lhaní je prostě těžký střet. Říká se mu pasivní agrese. Vyplývá z potlačených skutečných citů.
Lež, která je slyšet
Pasivní agrese se projevuje nejen v hlavě toho, kdo lže, střetem v něm samotném,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům