Ošívám se, už když píšu to slovo. Špatné.
Co je totiž vlastně opravdu špatné?
Když nám život naservíruje takzvaně špatnou zkušenost, těžko se nám věří, že na ní může být něco dobrého. Ale ne proto, že by na té zkušenosti objektivně nemohlo být něco dobrého, nýbrž proto, že subjektivně v tu chvíli jsme plní špatných pocitů, a špatný pocit sám o sobě neumí vytvořit dobrou myšlenku – nedokáže v něčem zdánlivě pouze špatném vidět taky to dobré.
Kdo však čte moje knihy, které zaměřuji na posun k lepším pocitům a lepšímu životu, ví, že životní události rád přirovnávám k minci. Mince má totiž dvě strany, rubovou a lícovou (dobrou a špatnou). Když se v negativním rozpoložení zaměřujeme jenom na tu špatnou, neznamená to ještě, že na tom, co zažíváme, nemůže být taky něco dobrého. To bychom se ale museli na tutéž událost podívat z jiného úhlu pohledu, a pak bychom pochopili, že každá událost je v něčem přínosná a nejhorší zkušenosti mohou být nápomocné. Ostatně – nejdůležitější ponaučení jsou právě ta nejbolestivější, protože ta si nejdéle pamatujeme, a díky nim už podobné chyby neopakujeme.
Ano, učíme se svým způsobem přes bolest. Proto ji cítíme. Abychom věděli, co už nikdy znovu nedopustit. A toho se týká i Váš dnešní dotaz: „Petře, sbírám se ze dna po špatné zkušenosti s alkoholikem. Roky jsem neuměla najít sílu opustit ho. On byl závislý na pití, ale já na něm. Nakonec jsem odešla. Ale vyčítám si tolik promarněných let. Proč jsem tím musela projít? Platí i pro mě, že vše je tak, jak má být, a i špatné zkušenosti potřebuji?“
Co si vlastně zpětně vyčítáme?
Podržím se své knihy o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem:
Představte si, prosím, že stojíte na rozcestí, na kterém jste nikdy nestáli. Cesta nalevo, cesta napravo, a Vy nevíte, která z nich je ta správná.
Jaké máte možnosti? Principiálně dvě.
Buď zůstat stát a neriskovat, jen probůh, abychom se nevydali nesprávnou cestou, tudíž nepohnout se z místa a neposunout se k cíli.
Anebo zkusit jednu z těch cest a riskovat špatné rozhodnutí.
Ale já se ptám: Může vůbec nastat špatné rozhodnutí?
Když se vydáme, řekněme, nalevo a dojdeme na slepý konec cesty, jsme v té chvíli blíž svému cíli, nebo dál? Odpověď je prostá: Samozřejmě blíž. Protože už víme, že touto cestou nemáme dál jít. Stačí se obrátit, vrátit se na rozcestí a pokračovat tou cestou vpravo.
Všimněte si slova pokračovat. Je důležité. My totiž návratem z levého slepého konce na rozcestí neděláme vlastně krok zpátky, ale dopředu, protože už směřujeme ke svému cíli. Já to raději zopakuji: Ta část cesty ze slepého konce na rozcestí nevede zpátky, ale kupředu – k cíli.
Znamená to, že chybou vlastně nebylo ani jít poprvé doleva. My jsme nemohli vědět, kam tato cesta vede. Potřebovali jsme to zjistit. Nebyla to ztráta času, ale investice času. Kdykoli později se totiž ocitneme na stejném rozcestí, už víme, kudy se správně vydat. My jsme tedy opačným směrem jednorázově potřebovali jít, abychom jednou provždy zjistili, že tudy už nikdy nemáme chodit. A tak je to v celém životě. Nejen s událostmi, ale i s lidmi. Potřebujeme zažít špatné vztahy, abychom pochopili, že je nemáme opakovat. Potřebujeme zažít i alkoholiky, lháře i manipulátory. Bez té strašné zkušenosti vlastně nevíme, co proti nim všichni mají a proč si s nimi my nemáme začít. Abychom to zjistili, musíme si s nimi začít, na vlastní kůži poznat, jak se chovají, jak se projevují, jak nám ubližují. Potom už nikdy stejnou cestou nepůjdeme. Klíčové slovo je nikdy. Už nikdy – spojení získané zkušeností.
Už nikdy nic podobného
Jak píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, když malé dítě bez jakékoli zkušenosti sáhne na rozpálenou plotnu a bolí ho to, tak už díky té zkušenosti a díky pekelné bolesti...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům