Slýcháte stále častěji: MĚL BYS, MĚLA BYS?
Dávají Vám za vzor jiné lidi, šťastné ve vztazích, a poukazují na Váš rostoucí věk?
Snaží se na Vás vytvořit tlak, abyste se o samotě necítili tak dobře a začali v sobě živit semínko pochybnosti, že “už by se slušelo” nějaký vztah mít, že “už docela hoří”?
Máte však za sebou už nějaké nepříjemné zkušenosti a naučili jste se žít o samotě tak, že Vám partnerské kompromisy, hádky nebo zrady ani nechybí?
Ale přece jenom cítíte i trochu nejistoty, zda jste vůbec “v pořádku” a nebudete později litovat?
Po dnešním ranním článku o hladovém srdci a dvouhodinovém živém vysílání v uzavřené skupině jste mě zasypali dotazy i směrem k přejedenému, ba poraněnému srdci, které se vztahům naopak vyhýbá. Jeden z nich: „Petře, po několika špatných vztazích, kdy jsem se dlouho trápila otázkou, co na sobě ještě změnit, abych druhému víc vyhovovala, jsem nakonec zjistila, že samotné je mi vůbec nejlépe. Přestala jsem hledat. Přátelé říkají, že jsem divná. Jsem divná?“
Mám to ještě zapotřebí?
Kdo četl magazín Odpustit neznamená zapomenout o překonávání toxické minulosti, ví, že každá špatná zkušenost nám udělá “jizvu na srdci”, a čím starší jsme, logicky těch jizev máme víc. Pokud máme vzpomínky na předchozí vztahy spojeny s nějakou formou bolesti, například se lží, zradou, ponižováním, přirozeně do dalšího vztahu nespěcháme, protože si říkáme: Copak mám zapotřebí další bolest? Není lepší se bolesti vyhnout tak, že jí nebudu vůbec čelit? – To je jeden z důvodů, proč se lidé takzvaně “zapouzdří”.
Jak vysvětluji v Odpustit neznamená zapomenout, “zapouzdření” funguje při citovém zranění podobně jako po fyzickém zranění. Když si narazíme koleno, oteče. Rána uvnitř se “zapouzdří”, tedy obalí otokem, který to zranění chrání před dalším vnějším úderem, před prohloubením toho zranění. To děláme podvědomě i v citové oblasti, například po těžkém rozchodu. Chceme být sami. Nikomu nedůvěřujeme. Uzavíráme se. A je to důležité. My přímo potřebujeme být sami, abychom se ujistili, že být sami dokážeme. Že když jsme jen sami se sebou, tak nás nikdo zvenčí nezraní. Že na sebe se můžeme spolehnout víc než na kohokoli zvenčí. Že jen my nejlépe víme, co nám samotným dělá dobře a co špatně. Ano, my sami to víme lépe než kdokoli jiný.
Jejda, mně je dobře!
Jen co toto procítíme, začne nám být o samotě překvapivě dobře. Přirozeně se věnujeme tomu, co nám dělá dobře, a instinktivně se vyhýbáme tomu, co nám dělá špatně. A to bývá docela změna. Jsme-li totiž ve vztahu s někým toxickým, špatným pocitům neutečeme. Ale jakmile jsme najednou delší dobu sami, ujišťujeme se, že všechny zlé pocity a negace z nás odcházejí. Hlavně ty nutkavé hlasy jako „Ty to sám nezvládneš“, „Beze mě nepřežiješ“, „Beze mě jsi nula“. Tyto hlasy, které se do naší hlavy nedostaly náhodou, jsou tím největším důvodem, proč se zprvu bojíme samoty. Proč nevěříme v sebe. Ale ty hlasy nepatří nám, bývají způsobeny někým jiným, někdy i ex-partnerem, který nám sebedůvěru vzal či dlouhodobě bral. A když najednou jsme sami, když náhle nejsme poblíž zdroje ubližování, ba když dokonce sami sebe před dalším ubližováním chráníme, zjistíme, že jsme sami se sebou naopak v dobré společnosti. Že můžeme bez studu dělat i to, co jsme ve vztahu NESMĚLI. Že vším, co se rozhodneme udělat, si můžeme vyrobit lepší pocit. Že každý náš den může být dobrý, že nás může bavit do něj vstávat a po jeho skončení usínat, ne jako při úzkostech se špatným partnerem…
K čemu někoho jiného?
Když v “zapouzdření”, které je zpočátku bolestné (viz magazín Odpustit neznamená zapomenout), nakonec dojdeme do tohoto stavu...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům