Věřili jste, že se Vám konečně podařilo potkat spřízněnou duši?
Očekávání se ale proměnilo ve zklamání?
Ten, v koho jste vkládali velké naděje, se nakonec ukázal nesprávnou volbou, a Vy se o to víc nyní bojíte uvěřit novým vztahům?
Nebo jste měli o jiném člověku – nejen v soukromí, ale i třeba v práci – lepší mínění, než jak se poté projevil?
Vyčítáte si, jak jste mohli opakovaně věřit někomu, kdo Vás opakovaně zrazoval?
Už ve včerejším živém vysílání Proč nás nejbližší člověk dokáže nejvíc zklamat jste mi adresovali mnoho takových otázek. Každý všední den odpovídám na jeden z Vašich dotazů ve svých podcastech. Už více než 260 dílů mých odpovědí naleznete zde.
Dnes mě zaujala tato: „Petře, Vaše kniha Spolu jako by byla o mém životě. Píšete, ať si dáváme pozor na to, do čeho se zamilováváme. Zda skutečně do partnera, nebo spíše do představy, kterou si o něm vytváříme. Řekněte ale: Proč od začátku nevidíme realitu, proč tak lehce podléháme vlastní iluzi, že jsme našli spřízněnou duši, načež nás budoucnost tvrdě vytrestá?“
Projektor a promítací plátno
Problémem je takzvaná projekce. My si projektujeme do druhých lidí svoje očekávání.
Podíváme se na člověka a řekneme si: Jé, ten je hezky oblečený… To by mohl být úspěšný člověk. S ním by bylo fajn mít rodinu. Ten by nás zajistil. Nebo: Jé, ten se slušně chová. To by nemusel být idiot. Mohl by mě mít rád. Mohl by mi pomoci v těžkých okamžicích.
Chápete? Toho člověka neznáme. Jsme jako projektor, filmová promítačka, a ten druhý jako promítací plátno. Díváme se na něj a vidíme film. Neuvědomujeme si, že ten obraz promítáme my na jeho kůži. Že je to jen naše představa. Že ten člověk vůbec takový být nemusí. Ale my tím do něj vkládáme očekávání. A pak můžeme být zklamáni, že je jiný.
Není to primárně jeho chyba. Je to problém naší projekce – toho, že nečekáme na to, až se člověk projeví, ale dopředu předpokládáme, jaký bude. To znamená: Dopředu si o něm vytvoříme obrázek, a pak očekáváme, že ho naplní. Ale on náš obrázek ani nemusí znát. Vůbec nemusí TUŠIT, že v něm vidíme někoho, kým ve skutečnosti ani není.
Moc očekávání
Problematiku očekávání prozkoumal v roce 1968 americký psycholog Robert Rosenthal. Výsledkem byl objev, nazvaný Rosenthalův efekt.
Seběhlo se to tak, že pan Rosenthal besedoval v jedné škole. Když beseda skončila, učitelé se ho ptali, co říkal žákům a jejich dotazům, jestli mezi nimi náhodou nespatřil nějaký talent. A Rosenthala osvítilo – napadlo ho ukázat na několik žáků. Zcela náhodně. Neměl s nimi vůbec žádnou zkušenost, natož dobrou. Prostě jen ukázal někam do třídy a řekl: Tito žáci jsou výjimeční! Budoucí géniové! Jednou na ně budete pyšní.
Přitom ti žáci, na které ukázal, byli ve skutečnosti naprosto průměrní.
Za rok pan Rosenthal přišel znovu na tutéž školu. Zvědavě se ptal učitelů: Tak co ti žáci? A učitelé se rozplývali: Měl jste pravdu, jsou to géniové. Mají samé jedničky.
Rosenthal si ty žáky vzal bokem. Zajímal se, jak mohlo dojít k obratu v jejich prospěchu. A žáci se smáli: Ti učitelé k nám změnili přístup! Oni nás pořád...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům