Ani silný člověk všechno nezvládne sám.
Ani silný člověk totiž není dokonalý.
I silný člověk proto potřebuje dovolit si být slabý, křehký, zranitelný. Mít po svém boku někoho, komu se může svěřit s tím, co momentálně nezvládá, s nedostatky, které ho tíží, s chybami, kterých se nemůže zbavit.
I silný člověk prostě potřebuje něčí ucho, aby byl vyslechnut, něčí paži, aby byl obejmut, něčí rameno, aby na něj mohl složit utrápenou hlavu, a hlavně něčí srdce, aby cítil, že mu někdo v těžkých chvílích rozumí.
Je to paradox, ale ve vztazích nepotřebujeme tolik. Potřebujeme jenom člověka, kterému můžeme věřit a který věří v nás, především tehdy, když sami v sebe věřit přestáváme.
Co není snadné, je takového člověka najít.
Od vydání knihy Spolu, věnované řešení zablokovaných situací ve vztahu, mi posíláte své příběhy, z nichž je patrné, jak náročné je potkat skutečného partnera, který chápe, že ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, či dva poražení. Dnes mě zaujal tento dotaz: „Petře, v nedělním živém vysílání na téma Proč nás nejbližší člověk dokáže nejvíc zklamat jste odpovídal jedné z posluchaček, proč má věřit, že po všech zklamáních nakonec potká člověka, který si jí bude vážit. Opravdu jste o tom přesvědčen zvláště v dnešní době, kdy je tolik nevraživosti, zášti, udávání – pořád věříte v dobrého člověka?“
Štěstí versus Neštěstí
Ano, věřím v dobrého člověka. Potažmo: Nevěřím na zlé lidi. Objasním to.
Samozřejmě, jsou lidé, kteří se projevují zle, ale to podle mě ještě neznamená, že jsou principiálně zlí. Když se totiž zblízka podíváte na jejich příběh, zdůrazním na celý jejich příběh, někde v minulosti obvykle najdete okamžik, kdy tito lidé byli zraněni.
Věřím v to, že všichni lidé bez výjimky chtějí být šťastní. I já i Vy. Někteří to ale neumějí. Nemusí to být primárně jejich vina. Mohli být odmalička vedeni směrem, který je odklání od neštěstí (viz moje kniha Čtyři prány štěstí). A když tito nešťastní lidé spatří někoho šťastnějšího, může je takový šťastnější člověk štvát.
Může jim vadit, že on se usmívá, že jemu se daří, že dosahuje úspěchů nebo naopak se dokáže potýkat s neúspěchy. Že stoupá nahoru, anebo když padl na dno, povedlo se mu znovu postavit na nohy a dál bojovat se životem.
Všechny tyhle schopnosti mu tito lidé mohou závidět. A tak ho mohou chtít srazit. Ublížit jemu, jeho okolí, jeho dětem, zničit mu vztah nebo život. A pokud se jim to podaří, může dojít k takzvané delegaci, přenosu zla.
Delegace zla versus Vítězství dobra
Ten původně šťastný člověk, který držel v rukou krásný život, a vinou zahořklých lidí se mu rozpadl, se potom sám stává taky nešťastným, zahořklým, negativním. Jako kdyby ho pokousal upír a nakazil ho potřebou předávat tuto negativní nákazu dál. Ten původně šťastný člověk se totiž od té chvíle může chovat úplně stejným způsobem, jakým se druzí provinili na něm. Ne proto, že by byl od počátku zlý, ale proto, že je nešťastný a neumí si s tím poradit. Ano, stane se vlastně tím samým typem člověka, který mu ublížil.
To je jedna možnost. Ale není jediná.
Pak je tu ještě jedna cesta, ještě jedna kategorie lidí.
To jsou ti, kteří dokážou být laskaví, i když se k nim život nebo lidé chovají nelaskavě. Ten důvod, proč na nelaskavost reagují laskavostí, je jednoduchý: Oni nechtějí, aby se kdokoli další cítil tak mizerně jako oni. Když jim někdo ublíží, oni to právě proto nevracejí, neubližují nikomu dalšímu. Řeknou si: Moje bolest tomuto světu úplně stačí.
A tím se U NICH to zlo zastavuje. Protože narazí na dobro. Ale aby se tohle mohlo stát a dobro jednoho dne vyhrát, pak ten dobrý člověk, kterému někdo ublíží, musí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům