Ztrácíte někdy víru, a tím i sílu?
Potýkáte se s těžko snesitelnou osamělostí nebo ještě hůř – s toxickými vztahy, které srážejí Vaše sebevědomí?
A víte, že život je jako kniha – má mnoho kapitol a chmurné odstavce ještě nevylučují překvapivé zvraty a šťastné konce?
Kdo sledoval mé úterní dvouhodinové živé vysílání v uzavřené skupině (pokud nejste jejími členy, přístup získáte registrací zde), kde odpovídám na živé otázky posluchačů, vzpomene si, jak moc jsem vyčinil jedné z tazatelek, která ztrácela víru, že vůbec ještě někdy potká kompatibilního partnera. Takto se zlobím už jedenáctým rokem, co existuje FirstClass, nad Vašimi dotazy, nasáklými rezignací. Vím totiž, jak málo stačí k tomu, aby se lidský příběh obrátil – ale na začátku obratu vždy musí být víra. Ne smutek. Protože na kyselý obličej není při seznamování nikdo zvědavý. Na pohodový ano. Silného člověka, který má za sebou nelehkou minulost, by chtěl mít po svém boku téměř každý. Ostatně k tomu se dostanu i při své odpovědi na dnešní otázku, nebo spíše vyznání: „Petře, chci Vám poděkovat. Byl jste jediný, kdo mě držel nad vodou, když jsem se ocitla zase sama, přesvědčená, že už si nikdy nikoho nenajdu, respektive že už si nikdy nikoho ani nebudu hledat. Jsem totiž na vozíčku a potkala jsem tolik špatných lidí, kteří mě jen zneužili. Jen díky Vám tu pořád jsem a jen díky Vám mám dneska úžasného muže, který o mě pečuje jako o drahokam. Jak je možné, že vidíte naději tam, kde ji ani my sami už nevidíme?“
Kdopak Ti říká, že naděje už není?
Nejprve k té naději a – když dovolíte – trochu v nadsázce. Odpovězte mi, prosím: Když Vám nějaký hlas v hlavě říká, že naděje už není, zamyslete se nad tím, kdo Vám to říká.
Já odpověď znám: Říká Vám to Váš mozek.
Možná patříte k těm lidem, kteří si myslí, že mozek je nejdůležitější a nejchytřejší orgán v našem organismu. Hm. I tady se, prosím, zamyslete nad tím, kdo Vám tuto informaci vydatně podsouvá.
Samozřejmě odpověď je stejná: Váš mozek. To on Vám říká: Já jsem nejdůležitější, já jsem nejchytřejší! Svoje myšlenky prostě musíte brát s rezervou.
Mozek je orgán, který máme hlavně proto, abychom nalezli co nejpohodlnější, nejsnazší, nejlehčí cestu konkrétními těžkostmi. Buďme tedy rádi za to, že mozek máme, ale také si uvědomme, že mozek nás nikdy nepovede přímo cestou bolesti. To dokáže jen srdce.
Srdce mluví hlasem odvahy, vytrvalosti, to srdce je schopno nás nutit, ať pokračujeme i tam, kde mozek už všechny naděje vzdal. To mozek nám říká: Kašli na to, nemá to cenu, zastav se, odlož to, zítra je taky den. Moc to bolí, je to namáhavé, už to nedělej, odpočiň si, nevysiluj mě. Mozek vždycky vymýšlí nejpříjemnější cestu… PRO NĚJ nejpříjemnější.
Ale pro srdce je to cesta často naopak nejbolestnější.
Za hlasem víry a odvahy
Naše srdce se nikdy nevzdá toho, co je pro něj důležité. Třeba lásky. Nebo štěstí. Nebo snů.
A je dobře, když na prvním místě věříme srdci, a tudíž nutíme mozek víc přemýšlet. Jako tazatelka, dívka na vozíčku, která zažila, jak mi v předchozích letech svěřila, fakt ošklivé vztahy, končící většinou ponižováním typu: Co sis myslela? Co si o sobě myslíš? Podívej se na sebe! Jsi nemožná, nepřitažlivá! Tak co se divíš, že od Tebe odcházím, že Ti lžu, že Tě okrádám, že Tě podvádím? Vždyť jsi mrzák, neúplný člověk. Nic dobrého Tě nečeká. Nic dobrého si nezasloužíš.
Když mě ta dívka navštívila, chtěl jsem po ní jedno jediné: aby začala MYSLET. Tedy aby donutila svůj mozek pracovat. Její mozek, jak už to bývá, byl líný. Říkal jen: No tak se zabij, pusť si plyn, vezmi si prášky, už mi dej se svými problémy pokoj, chci...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům