Měla hladové srdce. Jen nevěděla, že se tomu tak říká.
Hladový žaludek znala. To je žaludek, který trpí nedostatkem nebo úplnou nepřítomností živin, jež potřebuje.
Hladové srdce je podobný, jen psychologický fenomén. Takové srdce postrádá lásku, kterou mělo a ztratilo, nebo ji ani nikdy nemělo, jen ji vidělo u jiných lidí, třeba u vrstevníků v dětství.
Hladové srdce vytváří bolest, která je tím větší, čím více vyvolává otázku: Proč právě já nedostávám lásku? Proč jiní ano? V čem je moje nedostatečnost?
Proto je to psychologický problém. Hladové srdce postrádá nejen lásku zvenčí, ale přestalo ji dávat i sobě zevnitř. Člověk s hladovým srdcem se zpochybňuje, podceňuje, poškozuje. Kdo to zažívá v mládí, „trestá sám sebe“ za svou „nedostatečnost“, například nejezením nebo naopak přejídáním, poruchami příjmu potravy. A to se bavíme jen o jedné oblasti životosprávy.
I to je důvod, proč celá letošní řada mých tištěných kurzů stojí na tématech vyhoření, strachu, slabosti i toxicity. Nacházíte v tom problém svůj nebo osoby, na níž Vám záleží? Pomoc je zde.
NEdostávám – NEodcházím
Hladový žaludek je ochoten „hryzat hřebíky“. Člověk s hladovým srdcem je ochoten i kvůli mizivému soustu lásky a maličkému doušku dobrého zacházení sáhnout k nejhlubšímu ponížení. Pro druhého se obětovat, rozdat, prosit se. Proto je tak snadnou obětí manipulátorů (viz článek 5 strategií, kterými Vás manipulátor připraví o rozum). Stačí, že slíbí, anebo zpočátku i dají trochu citu, a už je člověk s hladovým srdcem nehodlá opustit. Čím déle na lásku čekal, tím větší představu, že právě narazil na spřízněnou duši, si vytvoří. A stane se závislým na toxickém protějšku.
Také tato dívka dlouhodobě postrádala lásku. I vůči sobě. Když tedy narazila na manipulátora, který lásku záhy přestal dávat a vydíral, NEodcházela. Jednak proto, že neměla sama sebe dost ráda, ale jednak argumentovala: „Jak bych mohla odejít od prvního člověka po dlouhé době, který mi lásku, byť jen krátkodobě, dal? Třeba je to opravdu moje chyba, že mi lásku dávat přestal!“
Už tušíte psychologický problém syndromu hladového srdce? Jeho nositel zůstává právě tam, kde lásku nedostává. Nedá si vymluvit, že tam není budoucnost. Že tam ho čeká jedině bolest…
Lživá vnější přesvědčení jako neochvějná vnitřní pravda
I u této dívky byla příčina syndromu hladového srdce v dětství. Když totiž jako děti vytrvale slýcháte, že nic pořádného nedokážete, nic dobrého si nezasloužíte, nic důležitého neznamenáte, pak vlivem opakování a zvyku (opakovaná lež se stává pravdou a co trvá dostatečně dlouho, se člověku zaryje pod kůži) nevzniká pochybnost, ale rovnou přesvědčení, že je to asi pravda. A když poté již v dospělosti potkáte lidi, kteří Vám v hádce připomenou, že jste nuly, nebráníte se. Jen se obnoví Vaše stará emocionální stopa a z přesvědčení se stane jistota. Že jste nula. Že skutečně nic pořádného nedokážete, nic dobrého si nezasloužíte, nic důležitého neznamenáte.
A naopak, když tato dívka potkala odlišného muže, který jí zdůrazňoval, že pro něj nula není, že podle něj si zaslouží lepší vztah a zacházení, nevěřila mu. Vztahu s ním se bála. „Proč to říká? Jakou past na mě chystá? To přece musí být hra, když mi takhle lže?“ Tolik se bála rány z milosti, že raději ze vztahu s ním ucukla. A tak se lživé přesvědčení, které ji vnukli cizí lidé v dětství, stalo jejím osudem a neochvějnou vnitřní pravdou, ačkoli objektivně to je lež. Nikdo totiž není ve vztahu hodnější a pokornější než lidé se syndromem hladového srdce. Pro hrst lásky udělají cokoli – i pro jediné milé slovo. Bohužel právě pro svou dobrotu přitahují toxické typy, které si na nich léčí své mindráky a užívají si tu emoční převahu, kterou nad těmito zlatými lidmi mají.
(Sebe)podceňování – (sebe)poškozování
V dětství často nemilovaní lidé uvěřili, že nemají valnou hodnotu, potažmo že o jejich hodnotě rozhoduje vnější ocenění – snaží se dělat maximum pro to, aby se zavděčili druhým. Jestliže je druzí neoceňují, připadají si sami vinní a nedostateční a snaží se pro druhé dělat ještě víc. Zejména toxické osoby tak dostávají „citové otroky“.
Chyba v úsudku lidí se syndromem hladového srdce je předpoklad, že když se budou k druhým chovat dostatečně dobře, druzí to ocení. A dokud to druzí neoceňují, znamená to, že se oni zjevně nechovají dostatečně dobře. Právě proto je vyhledávají manipulátoři. Jejich argument je pak jednoduchý: „Neděláš pro mě dost, proto Tě neoceňuji. Dělej víc a uvidím, zda Tě ocením. Jestliže Tě pořád neoceňuji, znamená to, že pořád neděláš dost a lásku si nezasloužíš.“ A s tím souvisí neschopnost hladového srdce nastavit si mez. Dávat, ale jen do jisté míry. A pokud to druhý neoceňuje, zkrátka ze vztahu vystoupit. To hladové srdce nikdy neudělá. Je totiž přesvědčené, že nedostává-li lásku od této osoby, nedostalo by ji od žádné. Protože „chyba je v něm“.
I proto jako koruna letošní řady mých tištěných kurzů vzniklo vydání Jak jednat s toxickými lidmi. Jen jedna věta k zamyšlení: „Važte, s kým máte vztah, protože je daleko lepší být sám než s někým, kdo Vás sráží, ponižuje a oslabuje ještě víc, než to se sebou samými dokážete Vy.“
Pět námětů pro změnu
Čas a zvyk. To jsou dva úhlavní nepřátelé hladového srdce. Ostatně, tak i hladové srdce vzniká. Dítě plně věří svému okolí, které ho s pomocí času a zvyku ovlivňuje tak, že dítě ani nezačne pochybovat o své špatnosti a bezcennosti. Lidem, kteří problém hladového srdce nechápou, obvykle vyprávím starý zenový příběh:
- Starý mistr si vyšel se svými žáky do přírody. Kráčeli po břehu řeky. Vtom se jeden ze žáků zeptal: „Mistře, kdybych nyní uklouzl a spadl do vody, utopil bych se?“ Starý muž pokrčil rameny: „To by záleželo jenom na Tobě. Utopil-li by ses, pak by důvodem nebylo to, že jsi sklouzl pod hladinu, ale že jsi pod ní zůstal až příliš dlouho.“
Až příliš dlouho pod hladinou – čas plus zvyk, to se týká i toxických vztahů. Člověk je totiž adaptabilní, přizpůsobivý tvor. Zvykne si i na to, když s ním někdo toxicky zachází. Uvěří v to, že si za takové zacházení může. Stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Vlivem času a zvyku. Čím déle totiž v toxickém prostředí zůstáváte, tím více se Vám zdá normální i to, co je pro kohokoli jiného (nebo i Vás samotné v případě jiného dětství) nenormální a nepřijatelné. O to manipulativní partneři usilují. Aby si jejich oběť zvykla.
Proto kardinální otázka zní: Chcete si zvyknout na vztah s někým, kdo Vám lásku nechce nebo neumí dát? Pokud opravdu toužíte po lásce, je to jako s vodou – nemůžete na ni čekat tam, kde se jí nedočkáte. Nemůžete zůstávat u vyschlých nebo toxických studánek. Jeden toxický vztah neznamená, že láska není nikde na světě. Je, ale musíte k jinému zdroji popojít. Postarat se o to.
Tak často při Setkáních slýchám: „Já ale odejít nedokážu.“ Chápu to. Hladová srdce to tak mají. Dokud nezačnou myslet.
Chcete začít myslet? Tak prosím začněte tím, že zvážíte následujících pět námětů k úvaze:
1. Uvědomte si, co Vás k toxickému protějšku poutá
„Láska.“ Jednoznačná a naprosto mylná odpověď. Mylná proto, že láska neubližuje, nezraňuje, neklame.
Správnou odpovědí je „závislost“, lpění na zdroji,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům