Celý tento týden se na Vaše přání věnuji ve svých článcích tématům toxických vztahů, ať jde o domácí násilí, Godoty nebo sobce.
Při dvouhodinovém živém vysílání v uzavřené skupině jste se mnou zase diskutovali téma lhářů a manipulátorů (přímo na stránce je ke zhlédnutí záznam; nejste-li její členové, pro vstup do skupiny potřebujete registraci zde).
Často se Vašimi vzkazy nese zoufání, zklamání, povzdech: Ach jo, proč právě Já musím mít smůlu natrefit na takové vztahy… Jste si ale opravdu jisti, že je to smůla? Co když i taková zkušenost má do budoucna nedocenitelný smysl? Pochybujete?
Pochybovala i autorka tohoto vzkazu: „Petře, děkuji za podcast o sobectví. Je hrozné, když ve vztahu narazíte na protějšek, který říká pořád JENOM JÁ tam, kde Vy neustále říkáte JENOM MY. Kdy Vy dáváte, zatímco on jenom bere. Kdy Vy plánujete, vymýšlíte, podporujete a z druhé strany nepřichází nic, jen lhostejnost. Dlouho jsem si říkala, jak moc mě asi takový špatný vztah poznamená a že možná už nikdy nebudu chtít zkusit nějaký další. Ale dnes mám skvělého partnera a pomohla mi to pochopit kniha Spolu.“
K čemu nás špatný vztah donutí
Věřte mi. Vskutku platí, že všechno je jako mince a má to dvě strany – dobrou i špatnou.
I na špatném vztahu může být něco dobrého. Například to, že Vás takový vztah naučí už nikdy ho neopakovat, už nikdy nic podobného znovu nedopustit. A k tomu, abyste ho už nikdy neopakovali a nedopustili, pochopíte, že si musíte stanovit osobní mez.
Nastavená osobní mez = dobrý výsledek každého špatného vztahu. Být donuceni naučit se říkat DOST! TOTO JEŠTĚ MŮŽEŠ, ALE TAMTO UŽ NE. Bez špatného vztahu, který na vlastní kůži prožijeme, nemůžeme vědět, co už je pro nás za hranou, co nás už bolí, co nás ještě ničí, pokud jsme to nikdy nepoznali.
Uvedu jeden konkrétní příklad s alkoholismem, který jsem řešil v uzavřené skupině.
Začátek naivního čekání
Byl to případ ženy, která jako malá vyrůstala v rodině, kde tatínek byl těžký alkoholik. Svou ženu, maminku té holčičky, často bil.
To malé děvčátko se jednoho dne postavilo mezi mámu a útočícího tátu. Takže opilý táta nemohl mámu udeřit. Tato holčička si bohužel z této zkušenosti odnesla dojem, že může alkoholika změnit, že ho může zastavit.
S jejím prvním dospělým vztahem přišel závislý alkoholik. Vybrala si ho. Věřila si, že ho dokáže před závislostí zachránit. Byla přesvědčena, že mu domluví. Podobně jako věřila tehdy její maminka, že změní vlastního manžela. Proto s tím mužem zůstávala. Proto se nechala bít. Věřila, že ho změní. A potom došlo k takzvané duplikované chybě.
V tom okamžiku, který jsem zmínil, kdy si malé děvčátko stouplo před útočícího tátu, si jednak to děvčátko myslelo, že tatínka zastavilo, a jednak i maminka si myslela, že teď se muž konečně změnil. Že když je tu malé dítě, kvůli němu bude konečně ohleduplný.
Ale to všechno byl naivní omyl. Každý alkoholik si totiž řídí svůj život sám. On sám se rozhodne, jestli teď uhodí – když chce, uhodí klidně ženu před dítětem, nebo dítě před ženou, nebo vezme oba jednou ranou. Jenom pro to, že jednou stáhl ruku a neudeřil, vzbudilo v mamince i její dceři falešný pocit, že se alkoholik mění, případně změní.
Důsledky naivního čekání
Ta někdejší holčička, jež si do dospělého vztahu přibrala alkoholika, skončila těžce bitá, bez sebevědomí, bez šance ukázat partnerovi, kde jsou její hranice. A to vše jen proto, že od začátku podceňovala všechny destruktivní náznaky. Přehlížela, kam se vztah ubírá, promíjela jeho agresivní výbuchy, načež si s nimi už neuměla poradit a jen je tolerovala, jen uhýbala před tlučením a chránila se tak, aby ta zranění jejího těla byla co nejmenší.
A tehdy mi napsala.
Společně jsme zvládli to, co potřebovala. Ale nebylo to snadné. V nastavení jejich vztahu totiž ustoupila tak hluboko, že stačilo, aby jenom nesouhlasila s něčím, co on řekl, a už ji tloukl. V jejich vztahu vlastně vůbec nebyla komunikace. Zatímco jinde, když se dva lidé neshodnou, mluví, v tomto vztahu...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům