Znáte člověka, který je už dlouho v toxickém vztahu?
Nebo jste takovým člověkem sami?
Zdá se Vám, že čím déle člověk v takovém vztahu je, tím těžší je pro něj odejít, ačkoli si mnohem víc než kdy předtím uvědomuje, že by odejít měl?
To znamená, že se dostává do paradoxu, kdy stále méně věří ve zlepšení vztahu, ale tím spíše v tomto vztahu zůstává?
Když jsem sestavoval vydání svého magazínu Proč neznám Tvoje Proč, toto bylo jedno z témat, které jsem měl před očima. Mnoho blízkých lidí totiž nechápe člověka, který dál zůstává tam, kde se přitom cítí špatně. Ba že zůstává tím víc, čím beznadějnější to je.
Proto na tento magazín přirozeně navazuje vydání Jak překonat pochyby pro všechny, kteří zůstávají v toxickém vztahu, a přitom pochybují o sobě a klesají na sebevědomí jen proto, že prostě ještě “správná chvíle pro odchod” nenastala. Ale nastane.
Ostatně, k tomu směřoval také tento dotaz, který mi přišel do Řešidla: „Petře, čtu Vaši knihu 250 zákonů lásky, kde popisujete ,nádobu bolesti’ jako pomyslnou skleničku v nás, která se postupně plní bolestí. A když je bolesti ve vztahu až příliš, tak odcházíme. U mě to bohužel neplatí. Jsem v dlouhodobém vztahu s manipulátorem, vím to, ví to i mé okolí, ale čím déle trvá a čím silnější je jeho ubližování, tím spíše nedokážu odejít. Znamená to snad, že moje ,nádoba bolesti’ praskla a protéká, nebo se pořád ještě nenaplnila?“
Zvládnout “to nejtěžší”, když máme “nejméně sil”
Každý, kdo staví otázku tímto způsobem, nevědomky směšuje dvě odlišné věci. Pokusím se to objasnit.
Nádoba bolesti říká, že všechno má svoje meze. I ta pomyslná nádoba. A v okamžiku, kdy protějšek překročí tyto meze, odcházíme. Ale to neznamená, že potom je to snadné.
Je to podobné, jako když nám někdo zatlačí hlavu pod vodu. Také je to zprvu relativně v pohodě. Jenže časem dochází vzduch. Začneme si uvědomovat, že to nekonečně dlouho nevydržíme. Že se musíme nadechnout. Že musíme jednat.
A pak to přijde. Okamžik, kdy vyvineme veškeré úsilí, abychom toho, kdo nám drží hlavu pod vodou, přeprali a konečně se mohli nadechnout vzduchu. Přeprat ho není snadné, ale je to nutné. Ale to pochopíme až ve “správnou chvíli”, kdy už jinou možnost nemáme a kdy volíme – možná v nadsázce řečeno – jenom mezi životem a smrtí.
Příměr s nemožností se nadechnout je příznačný. Tehdy, když nemáme už skoro žádný kyslík, vyvineme paradoxně veškerou energii k tomu, abychom se zachránili. I když si myslíme, že nemáme žádné zbývající síly. Největší sílu totiž člověk vyvine ve chvíli, kdy si jeho rozum myslí, že žádnou nemá. Ale pud sebezáchovy koná bez ohledu na rozum.
Vliv zvyku
Tolik k nádobě bolesti.
Spojitost s tvrzením, že v čase je pořád těžší odejít ze špatného vztahu, objasním nyní.
Je přirozené, že se člověku zdá stále složitější odejít ze vztahu, ve kterém je už dlouho. A to i když je zlý. Předně, když vstoupíme do vztahu, obvykle nečekáme, že bude toxický.
Jakmile se toxicky projeví, zpanikaříme. Tehdy nás téměř okamžitě napadne utéct. Ale zase si říkáme: Proč? Stalo se to jenom jednou! Třeba má náš partner jenom špatný den – a například proto nás udeřil. A tak zůstáváme. Dáváme mu další šanci. Jenže problém těchto “dalších šancí” je v tom, že s každým dalším toxickým jednáním partnera si na to jeho jednání zvykáme. Cokoli se totiž v životě opakuje, přesněji cokoli se děje dostatečně často a dostatečně dlouho, na to se postupně adaptujeme. Přizpůsobujeme se tomu. Už nás to přestává překvapovat. Dokonce to už můžeme začít i očekávat, počítat s tím.
Zvyk, to je první důvod, proč člověk v toxickém vztahu zůstává.
Zvyk kombinovaný s nadějí, že tyto přeháňky jednou skončí. Na začátku přece nebyly!
Vliv klesající energie
Druhý důvod, proč člověk v toxickém vztahu zůstává, je snižující se energie. Máme-li po svém boku...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům