Začíná to přesvědčením: Tohle je moje spřízněná duše. Ve všem si tolik rozumíte.
Pokračuje ujištěním: Kéž by tento vztah trval navždy. Prožíváte Ráj na Zemi.
A pak – se kradmo dostaví pochybnost. Co se stalo? Je vina na mé straně? Ráj totiž může vystřídat Očistec.
V uzavřené skupině na tyto případy narážím ustavičně. Jak to, že NAVŽDY se promění z jedné strany v PROMIŇ, UŽ NIC NECÍTÍM? Vyjadřuje to i tento dotaz, který mi přišel do Řešidla: „Petře, je to tři čtvrtě roku, co jsem potkala svou spřízněnou duši. Nebo jsem si to alespoň myslela, že je mou spřízněnou duší. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli a bylo nám skvěle. Nebo alespoň mně. Psali jsme si, volali a jak to jen bylo trochu možné, jezdil za mnou. Bydlím totiž čtyři sta kilometrů od něj. Hned od začátku jsme plánovali sestěhování, on dokonce už v mém kraji hledal vhodný pozemek nebo rovnou dům. Ale poslední dobou povadl. Moje štěstí vystřídalo neštěstí. Začal totiž tvrdit, že nemůže nic vhodného najít, že u nás vlastně není práce, že už na mě nemá čas. Čím to může být?“
Nejdříve noví, pak obnošení
Jak popisuji v knize Spolu, která je o podobných zablokovaných situacích ve vztahu, toto se děje s koncem zamilovanosti. Tak se nazývá první, poznávací fáze vztahu.
V zamilovanosti takřka každý, s kým nás spojí hormonální přízeň, vypadá jako spřízněná duše. My totiž vinou růžové mlhy nevidíme jeho nedostatky, jenom jeho přednosti. Jeden pro druhého jsme TAK ÚŽASNĚ NOVÍ, chceme se poznat, objevovat, je nám spolu dobře, jsme šťastní.
Ale čas, který spolu průběžně trávíme, způsobuje to, že si na sebe den ode dne zvykáme. Poté už nejsme TAK ÚŽASNĚ NOVÍ, už jsme totiž postupně okoukaní.
Obnošení, tedy nahraditelní
Je to jako když si koupíte vytoužený nový kus nábytku. Pozorujte ho, prosím. První dny se Vám zdá, že ten kus září ve Vašem interiéru. Po čase už ho přestanete vidět. Ne snad proto, že by tam už nebyl nebo ztratil svou energii, on tam dál je a objektivně se leskne úplně stejně jako na začátku, ale Vy už jste si na něj zvykli, už jste ho přestali oceňovat.
Může se dokonce stát, že až zítra půjdete kolem výlohy nějakého obchodu s designovým nábytkem, tak si řeknete: Jé, to je krásná lampa. Mnohem krásnější než ta, kterou mám doma. Subjektivně jistě máte pravdu. Je krásnější – jen proto, že je nová, neokoukaná.
Tu “starou”, byť jen několikadenní, byste možná rádi hned vyhodili a nahradili tou další. Ano, je to především zvyk, co způsobuje, že se zbavujeme věcí, které jsou přitom stále funkční, ale nám už připadají vyčpělé, nezajímavé, nemoderní, zastaralé. Takhle potom přistupujeme bohužel i k lidem. Zprvu nenahraditelným, po čase snadno nahraditelným.
Zamilovanost tedy není nic jiného než období, po které se pomalu vytváří zvyk. Jakmile zamilovanost skončí, znamená to, že jsme si na druhého zvykli. A tehdy potřebujeme, aby nastoupila druhá fáze vztahu – aby po zamilovanosti přišla láska.
Staří, přesto NEnahraditelní
Jak zdůrazňuji v knize Spolu, láska je svým způsobem práce se zvykem. Schopnost přijmout druhého člověka i přesto, že je “okoukaný”, že má už viditelně...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům