Točí se Vaše vztahy někdy v kruhu?
Začínáte každý nový vztah s odhodláním neopakovat už staré chyby, ale časem do nich zase vklouznete?
Je tou chybou syndrom pejska, jak jsem ho rozebíral v článku Pejsci na zavolání aneb Jak přestat stavět most jen z jedné strany?
Když se čtenáři svých knih komunikuji v uzavřené skupině, často se ptají: Je to snad mým nedostatkem sebeúcty? Proč nakonec vždy dávám za pravdu zpěváku Jakubu Smolíkovi, který ve své písni říkal “V lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň”?
Jeden z takových dotazů, který mi přišel do Řešidla: „Petře, prosím, co dělám špatně? Do každého vztahu jdu s tím, že si budu dávat pozor na své hranice. Že budu sice dávat srdce na dlani a budu milovat, ale jakmile toho začne protějšek zjevně zneužívat, cuknu a ze vztahu vystoupím. Ale nakonec se vždy mezitím natolik zamiluji, že je ze mě zase jenom směšný pejsek, který přiběhne k paničce kdykoli na zavolání.“
První Proč: Proč o pejskovi mluvíme špatně?
Začnu možná z překvapivého konce. Od otázky: Proč se vůbec cítíme špatně, když se z nás stane pejsek? Proč se pejskům smějeme? Neměli by se pejsci naopak smát nám?
Nejprve k pojmu: Jako pejsek se označuje ten typ člověka, který má druhé raději než sebe. Je schopen se pro ně obětovat, vracet se k nim, čekat na ně, prostě jako pravý pejsek, u něhož platí, že čím později se páníček vrátí domů, tím šťastněji ho pejsek vítá.
V čem je to směšné? Proč si to zaslouží pohrdání?
Možná proto, že tito lidé-pejsci přitahují takový typ protějšku, který si pejska neváží. Ten typ totiž ví, že ať se k pejskovi bude chovat dobře či špatně, ten pejsek tam vždy bude, vždy bude vrtět ocasem, vždy bude skákat a dělat psí kusy pro každé sousto, tedy pro každé malé objetí či malý polibek, prostě pro každý důkaz lásky. Pro takový moment pejsek žije.
Zopakuji otázku: Opravdu je to směšné? Opravdu je pejsek tím, kdo je tu špatný?
Druhé Proč: Proč tak pejsek přemýšlí?
U pejsků v lidské kůži je tento postoj ke vztahu dán dvěma psychologickými fenomény.
Za prvé, pejsek má dobré srdce. Rád dává lásku. Dělá mu dobře, když může rozdávat radost.
A druhým fenoménem je očekávání. Pejsek v lidské kůži prostě jenom očekává, že když sám dává radost či lásku, přirozeně přitáhne totéž. Že logicky přitáhne takový protějšek, který má rád radost a lásku. Tudíž který také rád radost nebo lásku dává.
S první částí úvahy má pravdu. Ta druhá je ovšem chybná.
Ano, pejsek přitahuje lidi, kteří chtějí čerpat cizí radost a lásku. Ale neznamená to, že by obojí chtěli dát. Možná to chtějí jenom brát.
Podstata chyby v pejskově úsudku je ta, že pejsek soudí druhé podle sebe. Od druhých automaticky očekává to, co by na jejich místě udělal on sám. Kdyby on dostal lásku, tak by ji vrátil. Ano, je to hezký postoj. Jenže takhle neuvažuje každý.
Jsou lidé,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům