Jste s partnerem dlouhou dobu a věříte, že Vás už nic nemůže překvapit?
Neměli byste zapomínat, že ani sebe za celý život nepoznáme tak dobře, abychom mohli v každém okamžiku garantovat, co dokážeme, a co už ne. Někdy i sami sebe dokážeme překvapit a najít sílu tam, kde bychom ji nečekali. Tak jako i zbabělost.
Mezi mnoha odstíny sebeztrát, pádů sebevědomí ve vztazích, o kterých jsem hovořil v nedělním živém vysílání, je i dvojí život, který vyplave nečekaně i na milujícího partnera. Tehdy se dvojnásob množí otázky PROČ: Proč to protějšek udělal? Nestačili jsme mu? Chybělo mu něco s námi? Proč to neřekl? Byl s námi nešťastný? Proč nám nedal šanci to změnit? Copak jsme mu nebyli dost dobří ani na upřímnost a rovnou hru?
Každý den dostávám okolo tří set vztahových dotazů. Odpovídám prostřednictvím Řešidla, svých pravidelných podcastů. Pokud raději čtete, než posloucháte, je tu i kniha Řešidlo, která obsahuje přepisy nejposlouchanějších odpovědí na Vaše otázky za poslední rok. Dnes vyberu jen jeden z typických dotazů na toto téma:
„Petře, také ve včerejším podcastu Proč někdo dává nespočet druhých šancí a jiný jen jednu jste jen mimochodem zmínil termín ,dvojí život’. Zasáhl mě, protože právě na takový jsem přišla svému partnerovi. Problém je, že nedávno zemřel. Po jeho smrti jsem objevila, že tento člověk, ke mně vždy tak milující a laskavý, měl ve skutečnosti druhou tvář. Měl několik žen, se kterými se stýkal za mými zády, jedné platil i bydlení. Nevím, jak se s tím vyrovnat, mám chuť si pustit plyn… Nikdy by mě nenapadlo, že bych měla plivat na jeho památku, že by mě zanechal v takovém pocitu bezvýznamnosti a neštěstí. Jak se mám na něj zpětně dívat?“
1. Co chcete?
Neznám pána ani jeho příběh nebo motivaci, ale to ani není důležité. On tady už není, nemůže zpětně nic napravit ani vysvětlit. Mnohem důležitější tedy je položit si upřímnou otázku: Co vlastně chcete? Prožít zbytek života ve výčitkách, lítosti a hořkosti, jaký mizera to byl? Nebo prožít zbytek života v radosti, lásce a hrdosti, že jste měli po boku správného člověka?
Pokud chcete někoho, kdo už není mezi námi, proklínat, prosím, přestaňte vnímat moje slova. Ničím Vám totiž nemohu pomoci.
Ale pokud chcete naopak prosvětlit svůj pohled a přeprat v sobě negativní emoce, vysvětlím Vám jak. Ale podotknu: Je to pouze o Vás, s jakou energií chcete prožít zbytek svého života.
Je jasné, že pokud osočený člověk zemřel, pravdu se patrně nikdy nedozvíme. Tím spíše musíme přemýšlet o své energii. Jestliže nechceme prožít zbytek života ve své žluči a nenávisti, která ničemu nepomůže a nic nevrátí ani nezlepší, doporučuji zamyslet se nad takovým vysvětlením, které vůbec nemusí být negativní.
Teď se mi možná divíte. Ale já Vám přesto nabídnu jedno zdůvodnění, které se mnohokrát ukázalo jako pravdivé, pokud si člověka pamatujete skutečně jenom jako dobrého a milujícího. On totiž takový opravdu mohl být, a to i za Vašimi zády.
2. Co když bylo všechno úplně jinak?
Samozřejmě, po světě běžně chodí lidé dvou tváří, kteří Vás naoko milují, ale jakmile se otočíte, hned se peleší s někým jiným a ještě se Vám posmívají, jak jste hloupí, že jejich údajné lásce a všem podobným povídačkám věříte. Tuhle myšlenku ale v tomto případě, prosím, opusťme.
Existuje totiž ještě jeden „extrémní“ typ lidí. Pokusím se Vám ho popsat na třech příkladech:
Představte si člověka, který je prostě zvyklý pomáhat lidem v nouzi. Neřešme dlouze proč. Možná je to přirozeně dobrý člověk, možná k tomu byl odmala veden, v každém případě důležité je, že pro něj je to normální.
Fixujte, prosím, tuhle větu. PRO NĚJ JE TO NORMÁLNÍ. Za chvíli ji budeme potřebovat.
Této kategorii lidí se říká samaritáni. Například je to hoch, který na školní chodbě potká dívku, která si nevěří před zkouškou. Pomůže jí. Podpoří ji, doučí ji, všelijak jí pomůže zvládnout nejen tu jednu zkoušku, ale i všechny další. Jemu to dělá dobře. A tak spolu začnou být rádi. On ji požádá o ruku, protože ho baví pomáhat jí, chce ji dál hýčkat – je to jeho osobní ambice, aby tato dívka byla celoživotně šťastná jeho přispěním. A tak vytvoří pár.
Jsou spolu spokojení. On ji miluje, podporuje, nosí na rukou, ale… Je to samaritán. Je pro něj normální pomáhat.
A tak, například, jednoho dne přijde do práce a kolegyně má pod okem monokl. Vyjde najevo, že manžel je násilník, alkoholik, feťák, že ji vyhodil na ulici, třeba i s malým dítětem, že nemají kde bydlet. Pro někoho by bylo normální říct jí: To máš blbý, je mi to líto, ale je to Tvůj problém, nějak to musíš zvládnout, já mám svých starostí dost.
Samaritán má jiné normálno. Pokud jste viděli film Vesničko má, středisková, Rudolf Hrušínský v roli vesnického lékaře tam říká: „Ty tomu klukovi musíš pomoct. Jseš jedinej, na koho dá. A když je někdo jedinej, tak musí.“ Tohle vystihuje povahu samaritána. Když ví, že může pomoci, dokonce že je jediný, tak pomůže. Třeba té kolegyni začne dávat peníze, aby měla kde bydlet. Nebo jí přímo pronajme bydlení.
Ale samaritánem je dál. A tak, například, potká bývalou spolužačku. I ta čelí nějaké...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům