Dovolíte tři ukázky?
- On a ona mají známost na dálku. On se neozývá tak často, jak by ona chtěla. Ona si začne v hlavě vytvářet domněnky, že on má asi jinou. Ona tedy ve své mysli “neperspektivní” vztah odepíše a přestane komunikovat. On o jejích domněnkách nic neví. Protože však ona přestala komunikovat, začne s v hlavě vytvářet vlastní domněnky, že ona má asi jiného. I on tedy odepíše vztah jako “neperspektivní”.
- Ona říká jedno, on slyší něco jiného. Ona si přeje vyřešit konkrétní problém, on to vnímá jako zpochybnění sebe. Aniž to tak ona myslela, on vybouchne. On se zablokuje, což ona chápe jako jeho ochotu neřešit problémy. Zablokuje se i ona. On je pro ni již “nevhodným pro vztah”, ona je pro něj také již “nevhodná pro vztah”.
- On má plnou hlavu těžkostí, s nimiž se v této době špatně vyrovnává. “I když je chlap”, potřebuje obejmout, uchlácholit, pofoukat bolístky. Ona má ovšem svých problémů také dost a “nemá čas a energii” ještě být něčí vrbou. On se snaží sdílet, svěřit se, vypovídat se, ona neposlouchá. Ona ho ještě osočuje, že až moc mluví, až moc vše řeší a že jí z něj praská hlava. On se tedy stáhne. Zavládne oboustranné ticho a pocit, že “je lepší si najít milenecký vztah”.
Nesprávná komunikace má mnoho podob, ale všechny dříve nebo později vedou k mlčení, potažmo k zablokování a nějaké formě “rozchodu”. Nemusí jít nutně o rozchod fyzický – dva vedle sebe nadále mohou žít, už však nežijí spolu (rozchod emocionální). Jako by byli cizinci, jako by jen přežívali, jako by jeden druhého tím trestali, případně jako by nevěděli, jak z toho ven.
V uzavřené skupině Klub Motivace nějakou formu “přenastavení vztahu” zmiňujete velmi často. Proto se na svůj pohled zaměřím v tomto klubovém článku.
Promiňte mi jeho větší délku. Jde mi však o to, mimo obsah své knihy JáMy spřízněných duší, objasnit všechna uvedená doporučení tak, aby pro každého byla nejen pochopitelná, ale i upotřebitelná, a to bez ohledu na fázi komunikačního zablokování.
Pokud se tím trápíte Vy nebo někdo z Vašich blízkých, na kom Vám záleží a komu chcete pomoci, pojďme si cestu objasnit bod za bodem:
Proč spolu přestáváme správně mluvit
Pokud to převedu do řeči SMS zpráv nebo mailů: Každý komunikační vztah zahrnuje odesílatele, příjemce a zprávu. Zpráva je kódována odesílatelem a dekódována příjemcem. Každá zpráva zahrnuje nejen fakta, ale i šum, který buď do zprávy vkládá odesílatel, nebo ve zprávě vnímá příjemce.
To je důležité pochopit: Jsme dva různí lidé. Ačkoli používáme stejná slova, nemusejí mít pro nás stejný význam. Vedle písmen totiž navíc obsahují energii, s jakou je říkáme, nebo jakou z něčích slov cítíme. Do kódování a dekódování zpráv vměšujeme vlastní vzpomínky, gesta, posunky, úsměvy. To vše má vliv.
Kódování je, odborně řečeno, proces, kterým se odesílatel snaží převést své myšlenky do přenosné zprávy. Už to jeho snažení může vést k nepřesnostem. Přičemž dekódování je proces vykládání té zprávy, kterým se příjemce snaží pochopit, co přijal od odesílatele. I jeho interpretace však může být nepřesná.
Zejména dekódování obarvuje vnitřní zaujatost. Lidé si to, co říkáme, berou méně či více osobně. Vinou toho můžeme dosáhnout opaku toho, co jsme chtěli.
- Ona řekne: “Doma není dezinfekce.” Chce tím říct: “Běž, prosím, a zkus ji sehnat.”
- On slyší: “Jsi nemožný, jak to, že sis toho nevšiml?” Potažmo: “Jsi obecně nespolehlivý člověk. Vždyť, kromě toho, jsi v ložnici pořád ještě nevyměnil žárovku v lustru.” Aniž by to ona vůbec zmínila.
Když odesíláme, mysleme na to, že způsob, kterým příjemce dekóduje naši zprávu, není objektivní, a už vůbec ne náš. Jeho dešifrovací klíč je jiný než náš šifrovací. Každý totiž máme své vlastní vysvětlovací styly a filtry, které odpovídají naší osobní historii.
Když přijímáme, mysleme na to, že odesílatel málokdy předává jen faktickou informaci. Mezi řádky přidává něco navíc.
A tak, než zaujmeme nějaký definitivní postoj, važme: Jak jinak jsme zprávu mohli sdělit/interpretovat? Opravdu jsme přesně pochopili, co nám druhý chtěl říct/Opravdu to, co jsme mu chtěli říct, druhý správně pochopil? Můžeme si spolu nyní vyjasnit, co partnerovi vadilo a zda jsme si jen špatně nerozuměli?
Jak spolu zase začít správně mluvit
V knize JáMy spřízněných duší ukazuji, že základem vztahové komunikace není ani tak mluvení, jako spíše naslouchání – ten jediný způsob, jak se můžeme dozvědět něco nového, a tudíž sebe, vztah, problémy posunout. Jen vlastním mluvením (do zdi) to nejde.
Nefunkční komunikace znamená zpravidla to, že nejméně jedna ze stran ve vztahu správně neposlouchá. Buď tato strana neodesílá ani nepřijímá (ignorance, apatie), to je horší případ, nebo se snaží jen odesílat (hluše prosadit svou pravdu), či “poslouchá”, ale ve skutečnosti pak udělá něco jiného. Ve všech těchto případech se naše pozice zdá marná a bezmocná.
Jediným předpokladem zlepšení komunikace je změna přístupu posluchače. Uvědomme si však, že nelze změnit člověka, který ve svém jednání nevidí chybu (pak je vztah jeho rozhodnutím mrtvý). Plyne-li jeho neposlouchání jen z trucu, uražené ješitnosti, neporozumění či nezralosti, jde s ne-posluchačem poměrně dobře pracovat. Znamená to totiž, že o vztah pořád stojí.
Jak tedy přemýšlet a jednat?
1. Nelze někomu opravdu naslouchat, a přitom dělat něco jiného
Na čem pracovat? Co odstraňovat?
Nejčastější prohřešky při poslouchání plynou z nesoustředěnosti, z uzavírání se do svých vlastních myšlenek, zatímco bychom měli pozorně dekódovat ty odesílatelovy.
Konkrétně jde o:
- Lelkuji (přemýšlím o něčem jiném, například co mám tento týden udělat v práci, co zítra nakoupit do ledničky), zatímco druhý mluví.
- Dumám, co říct, až druhý domluví.
- Soudím druhého, už když mluví (dělám si předsudky, aniž ho vlastně poslouchám a aniž může domluvit).
- Poslouchám jen s negativním záměrem (snažím se najít záminku pro reakci, slovo, za které druhého “chytím”).
Abychom rozlišili naslouchání od “poslouchání”, definujeme aktivní naslouchání. To je mnohem víc než jen nemluvení a napřímení uší. Aktivní naslouchání prokazuje i beze slov skutečný zájem o druhou osobu, má blízko k zvědavosti, soucitu, pomoci.
Aktivní naslouchání zahrnuje neverbální spojení, především prokazováním soustředěné pozornosti odesílateli, a věnování plné pozornosti tématu/cíli debaty (prostě chceme něco vyřešit), nikoli vlastním myšlenkám nebo své subjektivní pravdě. Znamená to, že aktivní naslouchání neobsahuje průběžné odsuzování, negativní energii, je to “tolerantní ticho”.
Pokud máme oba zájem o zdravou komunikaci ve vztahu, a přesto nám zadrhává, zkusme si třeba hned dnes večer jednoduché cvičení:
- Odesílatel...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům