Miluješ a myslíš si, že je to navždy.
Nepočítáš s jedním fenoménem – s nádobou bolesti.
To je nádoba, kterou máme všichni v sobě. Hromadí se v ní mizerné pocity ze vztahu. Zrady, lži, falše, zklamaná důvěra. Až jednou ta nádoba přeteče. Protože bolesti v ní historicky neubývá, ani nemůže. Hladina se jen zvyšuje.
Pak se stane, že odejdeš. Nemusí to vůbec znamenat, že druhého nemiluješ. Jen už té bolesti, kterou vztah přinesl, je příliš. Další už nejde snést. Přes lásku v srdci odcházíš. Protože si současně dokážeš vážit i sebe.
Každý den odpovídám na bezmála tři sta dotazů, které mi posíláte. Vedle každodenních článků znáte mé knihy a magazíny. Navíc reaguji prostřednictvím pravidelných živých vysílání a každý všední den také formou podcastů Řešidlo (kdo raději čte, než poslouchá, pro toho vznikla stejnojmenná kniha, Řešidlo s přepisy nejposlouchanějších epizod za poslední rok).
Tentokrát, věřím, pomůže trochu jiný náhled na situaci, která se může přihodit každému. Dotaz zní: „Petře, přítel mě třikrát podvedl. Dvakrát dostal novou šanci, potřetí už ne. Potřetí jsem mu už řekla: Konec; z toho, jak jednáš, necítím opravdovou lásku. Vůbec mé rozhodnutí odejít nechápal, jen blekotal, že už to neudělá, tak jako pokaždé. A najednou jsem byla v bytě sama. Dohnal mě pocit, jestli jsem neudělala chybu. Do toho on začal psát dlouhá vyznání, ,co pro něj znamenám’, ,jak mě miluje’, že si ,nevážil toho, co měl,’ ať mu dám ,ještě jednu, poslední šanci’. Začal mi psát vlastně všechno to, na co jsem celé ty dva roky čekala. Ale víte, Petře, co je nejhorší? Já už zpátky nechci. Obecně nechci zpátky, chci dopředu. Nebo myslíte, že definitivním rozchodem dělám chybu?“
Oboustranný dar rozlišení
Před dvěma lety jsem napsal knihu Cítit rozumem, myslet srdcem. Bezmála tři sta stran o vztahové karmě, tedy o osudu, který si ve vztazích vytváříme, a to i když nechceme. V té knize jsem vysvětloval pojem dar rozlišení. Mnoho lidí ho chápalo jednostranně. Že když si nás někdo postupem doby přestane vážit, máme mu dát pocítit, jaké to může být bez nás. Tedy vystavit ho samotě, aby to, co s námi po celou dobu měl, najednou postrádal. Aby byl zničehonic sám na všechny svoje starosti i myšlenky a aby si v tom okamžiku ujasnil, jestli mu vůbec chybíme. Pokud řekne ano, chybíš, pak je vysoká pravděpodobnost, že si nás znovu začal či začne vážit. Že bude vyvíjet úsilí směřující k tomu, abychom se vrátili. Protože mu dar rozlišení umožní uvědomit si, že abychom po jeho boku byli, je pro něj cennější a důležitější, než abychom se nevrátili. Jenže to nemusí dojít člověku, který se nás přejedl, bez toho, aby nebyl určitou dobu sám, případně aby ho nezachvátil pocit, že už se nikdy nevrátíme.
Poznat, jaké by to bylo bez nás. A rozhodnout se. O tom je dar rozlišení na jeho straně.
Ale dar rozlišení funguje současně i na té naší.
Co si můžeme uvědomit my
Jestliže zjistíme, že si nás někdo přestal vážit pro to, co pro něj každý den naprosto samozřejmě děláme, pak stojí za to, abychom daru rozlišení vystavili nejenom jeho, ale i sami sebe. Abychom i my byli o samotě a poznali, jestli nám samotným náhodou není líp. Jestli, když zmizel člověk, který nám bral energii a sebevědomí, nejsme náhodou uvolněnější. Jestli, když polevil vnější tlak a snaha se druhému zavděčit ještě větším úsilím, nemáme najednou víc času na to, co jsme vždycky měli rádi, ale kvůli vztahu jsme na to zapomněli, odsunuli to na vedlejší kolej, a to včetně například osobních zájmů, většího soustředění na práci, vztahy s kamarády, rodiči.
Tehdy se může dost dobře stát, že si zásluhou daru rozlišení (období bez toxického partnera) uvědomíme, že bez něj je nám vlastně fajn a že to už nechceme měnit.
Ale k tomu taky potřebujeme být chvíli sami, abychom k tomuto poznání došli.
Když ten, kdo si nevážil, chce zpátky, ale…
Jak víte z mé knihy Cítit rozumem, myslet srdcem, je-li dar rozlišení proveden správně, nezřídka se stane, že ten, kdo si nevážil důvěry...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům