Když jsem byl kluk, zažil jsem jedno velmi bolestné období ve vztahu. Byla ta bolest, která mě mnohému naučila.
Předtím jsem si myslel, že nejvíc ve vztahu bolí ČEKÁNÍ. Čekání na člověka, kterého miluji (a který zatím nemiluje mě).
Poté jsem poznal, že ještě víc bolí ZAPOMÍNÁNÍ. Zapomínání na člověka, který mě milovat nezačal nebo který odešel.
Nakonec jsem zjistil, že něco bolí ještě mnohem víc. NEVĚDĚT, jestli mám ČEKAT, nebo ZAPOMENOUT. Byl to ne-vztah, který mi bral nejvíc sil a také času. Uvízl jsem totiž v pasti čekání bez ochoty zapomenout, a tedy bez schopnosti jít dál.
Od té doby velmi vážím, s kým vytvářím vztah. Ta bolest mě naučila být raději sám než s někým, kdo neopětuje lásku, kdo si mě neváží, kdo mě ponižuje nebo komu musím dokazovat svou hodnotu. Všechny tyto vztahy jsem poznal a vím, že když budu mít sám sebe rád, najdu sám v sobě partnera, který mě nezradí, neoklame, nepodrazí. Jenže pak si budu klást otázku: Proč vůbec usilovat o někoho jiného, když mohu být sám sobě nejlepším přítelem? I na to odpovídám v knize, která ukazuje rozdíl mezi samotou a osamělostí, JáMy spřízněných duší.
Každý den dostanu okolo tří set Vašich otázek. S tím, jak se nová kniha dostává do Vašich rukou, dotazů jenom přibývá. Dnes vyberu například Zdeňkův: „Petře, ve Vaší nové knize mě zaujala myšlenka, že je lepší lásku potkat a poté ztratit, než ji vůbec nikdy nezažít. Já jsem si dodnes myslel opak: Raději lásku nikdy nezažít, než pak cítit bolest, kterou způsobí její ztráta. Říkal jsem si, že to může být důvodem, proč lidé nechtějí vztah znovu zažít – že nechtějí znovu prožít tu bolest, spojenou s případnou ztrátou. Nebo je takovéto uvažování jenom dočasnou fází zraněného člověka, než se mu po lásce znovu zasteskne?“
Děkuji, Zdeňku, za krásný dotaz i všechny podobné na toto téma. Pokusím se odpovědět, tak jako každý všední den, v Řešidle, které má podobu jednak podcastů k poslechu, ale existuje už také jako kniha – pro všechny, kdo raději čtou než poslouchají (více o knize Řešidlo, která obsahuje přepisy nejposlouchanějších odpovědí na Vaše otázky, čtěte zde.)
Dokážeš být nejlepším přítelem sobě?
Předně, žijeme v párovém světě. To znamená, že každá energie má svůj protipól. A to se týká i lásky.
Ano, musíme odlišovat dvě lásky. Lásku, která k nám přichází zvenčí, od jiných lidí, a lásku, která k nám přichází zevnitř, té se říká sebeláska.
My všichni potřebujeme lásku, a protože ji odmalička dostáváme z okolí a teprve později objevujeme současně sebelásku, jsme navyklí hledat chybějící lásku kolem sebe. Jenže při této snaze někdy poznáváme, že láska, která přichází zvenčí, je sice příjemná energie, ale někdy prostě nestačí, respektive není dostatečná, nebo dokonce (toxické) působení druhých lidí ničí lásku v nás, naši sebelásku.
Kdo již otevřel JáMy, ví, že když si člověka někdo neváží, tedy když zastaví svou lásku, která do tohoto člověka zvenčí proudila, není to už problém jenom chybějící lásky zvenčí, ale začne to být problém také chybějící lásky uvnitř. Jestliže si nás někdo (na začátku) vážil a už si nás neváží, pak můžeme o sobě pochybovat, srážet se, ztrácet sebevědomí a sebehodnotu. A tím nám vedle lásky může docházet také sebeláska.
A to je jeden z důvodů, proč lidé, historicky zranění nějakým člověkem, následně preferují samotu před vztahem. Mimochodem, ve Spojených státech je to v současnosti 110 milionů lidí, kteří otevřeně proklamují, že raději budou sami, než se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům