„Kdo nezažil, nepochopí.“
Tak reagují mnozí lidé, kteří si prošli nebo stále procházejí depresí. Zjistili, že nedokážou svému okolí srozumitelně vysvětlit, co je postihlo a co potřebují – zejména proto, že existují zranění, která nejsou vidět, neprojevují se viditelně na těle, a přece dokážou být bolestivější a svým způsobem hlubší než ty, které očividně krvácejí.
Jsou to zranění duše. Duše se řekne psyché. Tedy psychická zranění.
Nedají se jen tak pochopit rozumem. Proto kdo je sám nezažil, obvykle nerozumí, jak je možné, že deprese člověka časem nepouští, proč se člověk chová „tak divně“, proč je „tak nevraživý vůči druhým i sobě“, proč od sebe „odhání“ ty, kteří mu chtějí pomoci, dokonce i ty, kteří ho „milují“, ba ty, bez kterých to nezvládá mnohem víc.
Ti, kdo neporozumějí, snadno odsoudí. „Logicky“ opustí člověka, který je odhání, aniž jim kdy dojde, že právě v té chvíli depresí sužovaný člověk nesmí být sám. Protože deprese je jako velký černý pes. Zachvátí, pohltí, zakousne se a nechce pustit. A když ho přece na moment zaženete, vždy bude číhat na svou příležitost někde kolem Vás. Pořád Vám bude za zády.
Jak nejvíc pomoci člověku v depresi
Je to jedna z nejčastějších otázek, které dostávám. Jenom na Facebooku, kde mě sleduje přes tři sta tisíc lidí, jsem ji za jedenáct let mé práce evidoval stotisíckrát. I proto jsem založil uzavřenou skupinu s možností vzájemného sdílení těžkostí i vzájemné podpory. Pravidelně pro členy této skupiny živě vysílám otázky na jejich odpovědi (každé úterý v 10.00 na stránce skupiny), pravidelně pro ně píšu klubové články na přání (úterý, čtvrtek). Jako dnes.
Co vlastně je deprese? Jak ji má chápat ten, kdo stojí zvenčí, aby se lépe vcítil do druhého, ačkoli sám ji nezažil?
Co deprese říká o člověku, který jí trpí? Jak mu nejlépe pomoci? A jak s ním rozhodně nezacházet?
Pojďme si to zodpovědět krok za krokem.
Freudova premisa
Žijeme v době největšího počtu klinicky diagnostikovaných depresí. To je fakt.
Současně však žijeme z hlediska pokroku v nejlepší možné době a z hlediska úrovně života a bezpečí na jednom z nejlepších míst planety. Patříme k 10procentní elitě tohoto světa, která má k dispozici bezplatné vzdělávání, pitnou vodu, elektřinu a dostupné zdravotnictví. Většina z nás považuje za samozřejmost i střechu nad hlavou nebo dostupnost práce.
Jak je tedy možné, že platí první věta – tolik depresí. Zkrátka, něco je špatně. Tomu „něčemu“ jsem věnoval celou jednu knihu – antidepresivní Čtyři prány štěstí. A to přesto, že vím, že každý případ deprese je unikátní jako člověk sám. Má totiž více společného s člověkem samotným než dobou nebo místem. Nicméně zas doba nebo místa mají vliv na člověka samotného a vytvářejí jeho osobnost, charakter i strachy.
Už Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy a rodák z moravského Příbora, než se pustil do řešení psychiky poraněné úzkostmi, používal jedno pravidlo: „Než si diagnostikujete nízké sebevědomí a depresi, ujistěte se, že nejste obklopeni blbci.“
Jakkoli to zní svérázně, mějte to na paměti. Úzkost nepřichází jen tak. Je důsledkem tlaku, nadměrné kritiky, absurdních očekávání, osočování, špinění, vleklého přesvědčování o naší nedostatečnosti, nesprávnosti naší cesty, zpochybňování našich pravd nebo snů. Přestože tyto přístupy přicházejí zvenčí, při dlouhodobém působení nás mohou ovlivňovat tak, že je převezmeme do vlastního myšlení. Pak si tedy tlak vytváříme sami na sebe. Sami sebe nadměrně kritizujeme. Sami k sobě máme nereálná očekávání, a sami se pak osočujeme, špiníme, a podobně. Ano, perfekcionismus není nic, s čím se rodíme. Ani chronický stres. Ani odpor vůči sobě. To všechno mívá svou příčinu venku. A s jejím odstraněním postupně zmizí i následek – úzkost sama.
Proto, když pracuji s lidmi, také nejprve apeluji: Povězte mi něco o svém okolí, o svém dětství, vůbec o své minulosti i přítomnosti. Popište mi své prostředí a energii, kterou si od lidí odnášíte. Řekněte mi, kdo jste a po čem v životě toužíte. Víte, odkud zvenčí pocházejí Vaše nevíry a strachy, nebo si myslíte, že jediný viník všeho jste vždy Vy sami? A tak podobně.
Šest pochopení
Nikdy však nepracuji jen s těmi, kteří trpí úzkostí. Také chci mluvit s těmi, kteří jsou v jejich okolí. S těmi, kteří si nevědí rady s milovaným člověkem, a protože je často nesnesitelný, první, co je napadá, je odejít. Odejít od člověka, kterého ve skutečnosti takový odchod může zničit, respektive ponořit do ještě hlubší úzkosti.
„No jo, ale co mám dělat? Domluvit si nenechá. A já mám jenom jeden život. Nechci ho obětovat někomu, kdo nechce pomoci.“ Tak obvykle zní reakce, která mě přiměla po Čtyřech pránách štěstí napsat ještě knihu JáMy spřízněných duší. Jak v tom druhého nenechat samotného. A hlavně proč. Potažmo jak přítomnost milujícího člověka, který neodchází, dokáže všechno změnit. Jenže má to podmínku. Ten, kdo zůstává, musí porozumět depresi jako takové.
K tomu slouží šest pilířů pochopení, které používám při vysvětlování. Pamatujte si je, prosím, i v případě, že momentálně po svém boku depresí zasaženou osobu nemáte. Může se to stát kdykoli v budoucnu. A nejen Vám. A pak je dobré vědět, jak napomoci vcítění, porozumění i pomoci takové bezprizorní osobě.
Toto je důležité pochopit:
1. Deprese není stav, který by si člověk vědomě vybral
Používám tento příměr:
- Představte si, že jste se ztratili v hlubokém lese.
- Chvíli trvá, než Vám vůbec dojde, že se TO opravdu stalo a co TO znamená.
- Zpočátku si nepřipouštíte, že byste cestu ven nenašli. Tak ji stále hledáte.
- Časem ale Vaše naděje uvadá, zato propuká a roste Vaše zoufalství.
- Začne se stmívat a Vy stále nemáte ponětí, kde vlastně jste. Jako by se nic nezměnilo. Jen je situace pořád horší.
- Ještě nějaký čas si nechcete přiznat, že jste dezorientovaní, ztracení, ani když podesáté míjíte stejný pařez.
- Rezignujete, až když nedokážete říct už ani to, kterým směrem vlastně slunce zapadlo (kde je západ) – taková je tma.
- V té chvíli si uvědomujete tato tři fakta: Jste „někde“, nevíte kde. Nevybrali jste si to, což ještě prohlubuje Vaši tíseň. Nevidíte cestu ven a nemůžete to ovlivnit, což Vám bere naději, že vůbec může být lépe.
Tak působí deprese na většinu lidí. Odlišují se individuálně hlavně v tom, jak tento těžký emoční prožitek tráví. Někdo cítí především ZMATEK, někdo BEZNADĚJ, někdo NIC. Tomu třetímu výrazu je nutné správně porozumět. NIC neznamená, že je člověk v pohodě a lhostejný. NIC znamená cítit prázdno v sobě. Freud tomu říkal: „Být mrtvý zevnitř.“ Cítíte-li NIC, nejste schopni ani pohybu, natož dělat věci, které by Vás mohly potěšit a vrátit Vám dobrou energii.
S tím vším si uvědomujeme první důležité poznání: Ne, tohle si nikdo dobrovolně nevolí a nikdo to neumí ukončit lusknutím prstu – tak, že se vědomě rozhodne, že depresi nechce. Je to duševní stav, který se léčí dlouho a po krocích.
2. Deprese není hlubší stadium smutku
Nejrozšířenější omyl.
Deprese není hlubší stadium bezmoci či smutku. Smutek sice může navodit depresi, ale deprese není jeho druhá fáze. Deprese a smutek jsou dva jiné světy.
Deprese totiž není nutně racionální (rozumový) nebo emocionální (citový) problém. Jinak řečeno: Jde mimo rozum a city. Deprese rovněž není přímá reakce na nějakou situaci. Deprese je souhrn okolností, které najednou nastanou. Jinými slovy: Deprese prostě JE. Jako aktuální počasí prostě JE. Dnešní počasí zkrátka zažíváme, lépe či hůře snášíme, ale svým vlastním rozhodnutím nemůžeme ovlivnit, jaké je. (Rozveselením se neovlivníme, že přestane/začne pršet.)
Jistě, někdo prožívá depresi v průběhu rozchodu, po ztrátě zaměstnání nebo milované osoby. Proto říkám, že tyto těžké životní prověrky mohou vést k depresi, nicméně nutně ji nevytvářejí. Tyto těžké životní prověrky jsou totiž spojeny se silnými emocionálními (citovými), ale i racionálními (rozumovými) výkyvy, které potom trápí naši mysl i srdce. Jenže – a to je důležité – deprese je mnohdy PLOCHÁ, prostě NIJAKÁ, a člověku NAOPAK bere emoce, racionalitu, naději.
Německý psychiatr, specialista na deprese, Hans Prinzhorn definuje depresí postiženého člověka takto: „Navenek jedná tak, jako by se snažil zabít sám sebe – společensky, životosprávou, myšlením.“ Freud zase v přirovnáních hovořil o člověku, uvězněném v okně hořící budovy: Stojí na parapetu a ví, že ať tam, nebo zpět, všechno se zdá marné – s nevyhnutelným bolestivým koncem. Uvedl, že lidé, kteří skáčou z oken hořící výškové budovy, to rozhodně nedělají proto, že by snad měli menší hrůzu ze smrti, nebo snad věřili ve šťastný dopad. „Jsou to jen a pouze plameny, co je přiměje skočit. Ve chvíli, kdy nestravitelný žár už spaluje jejich tělo, smrt skokem dolů se jim zdá prostě méně strašná ze dvou strašných smrtí,“ popisuje Freud a dodal: „Kdo dole před budovou křičí: ,Nedělej to, vydrž!‘, ten skokanovi nerozumí. Ten křikloun by musel být sám uvězněn v okně, s pálivým ohněm za zády. Pak by pochopil motiv, který předchází skoku.“
3. Povzbuzování okolím je často přesný opak toho, co člověk v depresi vyhledává
Toto je zápisek z deníku, který jsem vyžadoval psát...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům