Okolí o něm říká: „Je to moc hodný člověk.“
Někdo dodá nepatrné, přesto klíčové slůvko. „AŽ moc hodný člověk.“
Protože se nehádá… Než by vyjádřil nesouhlas nebo výtku, raději svůj odpor spolkne.
Protože je všem vždy k dispozici… Když něco potřebujete, nezná slovo NE.
Protože je v okolí žádaný, vyhledávaný, oblíbený… Aby ne, kdykoli a ke komukoli je vstřícný, usměvavý.
Protože všechny chápe… A když Vy vůči němu vstřícní a usměvaví nejste, on to pokorně přijme.
Zkrátka, je ke všem za všech okolností dobrý. A když ostatní jsou na něj zlí, mlčí. Přes všechno špatné se přenese…
Nebo se to alespoň tak zdá.
Ano, zdá se, že se dokáže se vším vyrovnat, dovede všechno překonat, umí všechno zlé strávit, a to ještě ke všemu SÁM.
Má to jediný háček. Že zdání si klame.
A nikdo si to neuvědomí.
Syndrom až příliš hodného člověka
Moje nová kniha L.E.Ž. vzbudila rozruch i proto, že se v ní nespočet čtenářů nachází. Dívají se do stránek této knihy jako do zrcadla. A ten pohled nebývá vždy příjemný. Protože si čtenář uvědomí mnoho chyb, kterých se dopouští především vůči sobě, mnoho lží, kterým podléhá a které mu berou životní radost, sílu, sebevědomí.
Proto jsem také ke knize přidal kurz Cestou vnitřní síly. Abych připojil ještě další metody, jak zesílit svůj vnitřní svět v obraně proti světu vnějšímu (pokud ten vnější svět způsobuje, že se náš vnitřní svět rozpadá). Myslel jsem při tom právě na “až příliš hodné lidi”. Jejichž vnitřní traumata patří k nejpřehlíženějším. Lidé totiž zapomínají, že pokud se jim někdo nesvěřuje se svými těžkostmi, ještě to nemusí znamenat, že žádné neprožívá. Jestliže si neříká o pomoc, ještě to nemusí znamenat, že ji nepotřebuje. Jestliže se navenek usmívá, ještě to nemusí znamenat, že uvnitř nepláče. “Až příliš hodní lidé” jsou ti, které možná máte přímo po svém boku, kteří právě teď procházejí zraňujícími bitvami ve své hlavě, ale nikdo kolem nich o tom nemá tušení. Každý si totiž myslí, že ti lidé jsou dost silní a všechno zvládají. Přece tak působí. Proto se jich nikdo nezeptá, jestli nepotřebují pomoc. Nikoho ani nenapadne, že by ji mohli potřebovat. V tomto dalším z mých klubových článků, psaných na Vaše přání, objasním, k čemu “přílišná dobrota” vede a co stojí za to změnit.
Cítíte se „až příliš hodní“? Máte to tak už od dětství? Zneužívají Vás druzí pro Vaši laskavost? Nebo Vás pomlouvají pro Vaši nesvobodu a závislost? Vnímáte už dopady na svém zdraví, neklidu, přetížení, vyčerpání, nespokojenosti, a přitom to neumíte změnit, protože “toho máte moc” a “nemáte na sebe čas”?
Pojďme si to objasnit bod za bodem:
6 příznaků i hrozeb
Syndrom hodného člověka je problematický množstvím vnitřních lží. I proto jsem mu věnoval část knihy L.E.Ž.. Vnitřní lži (samolži) jsou ty, kterými klameme sami sebe. „Až příliš hodní lidé“ v tomto vynikají. Věří ve vztahy, které přitom nefungují. Budují jednostranné vztahy, kdy se sami snaží pomoci člověku, ale ten je ignoruje. Snaží se získat u druhých větší hodnotu, ale ve snaze toho docílit se ponižují. Ano, žijí často opačně, než by měli. A vybírá si to krutou daň. Toto jsou časované nálože – příznaky, kterými se tento syndrom projevuje, avšak současně i hrozby, které mohou dobrého, a přitom zklamaného člověka zničit:
1. Internalizace
Neexistuje člověk bez negativních emocí. Každého občas zasáhne bolest, zlá domněnka nebo chyba. “Až příliš hodní lidé” bohužel své negativní emoce nekompenzují, více je polykají, dusí v sobě, brání jim v uvolnění a vycházení ven. Tím tyto ubližující přetlaky zadržují v těle a ony kvasí v četné duševní záněty – úzkosti, deprese, závislosti.
2. Periodické výbuchy
Ti lidé jsou jako papiňák, tlakový hrnec. A logicky: Uvnitř hromaděný tlak má své limity, musí dříve či později ven. Jestliže člověk sám neumí kompenzovat vnitřní pnutí, pak na vlastní kůži pozná to, před čím často varuji: Buď kontroluješ své emoce, nebo Tvé emoce kontrolují Tebe.
Dlouhodobě zadržované a neventilované úzkost, deprese a závislost se jednou za čas dokážou nekontrolovaně uvolnit, proměnit v nenadálý výbuch. V nikým neočekávanou sopečnou erupci, která zavalí nejbližší okolí – partnera, přítele, dítě, rodiče. Pro tyto oběti je to šok. Jako by ten vztek přišel odnikud. Bohužel, tím větší pocit viny následně v „příliš hodném člověku“, který se zachoval tak ostudně a „neadekvátně dané situaci“, rozvine.
Sžírá se ještě víc než předtím. Kaje se, omlouvá, lituje. Slibuje, že se to už nikdy nestane. Leč, neděje se nic jiného než opětovné hromadění přetlaku v sobě. Za čas přijde další erupce. A zas ve chvíli, kdy to nikdo nečeká, v momentu, který si „takovou reakci“ rozhodně nezasloužil…
3. Sebekritizování
Je dobré mít kritické myšlení. Ale problém „až příliš hodných lidí“ je ten, že sebe kritizují, obviňují a soudí raději než kohokoli jiného. Ano, tehdy „mají sebe na prvním místě“. A to vždycky…
I když jsou v dané věci bez viny, opakují: „Jistě to byla moje vina.“ I když jsou biti, manipulováni a ponižováni, opakují: „Určitě si to zasloužím. Asi jsem udělal něco, co přimělo druhou osobu takhle jednat.“ Přitom nemají ponětí, čeho špatného konkrétně se dopustili. Ale jsou si jisti, že něco to určitě bylo.
V „příliš hodných lidech“ nikdy neutichají vnitřní Kritik a Soudce. Oba je nutí být ještě hodnější. A když tito lidé dělají maximum, a přece to druhým není dost dobré, O TO VĚTŠÍ cítí svou vinu, chybu, vlastní nedostatek. Považují se za bezcenné a nedávající žádnou hodnotu. Paradox, že?
4. Závislost
Fakt, že jsou tito lidé na druhé příliš hodní, má pochopitelně svou příčinu. Nezřídka jsou tito lidé už od dětství naučení, že jim má hodně záležet na tom, co si o nich druzí myslí a jak se k nim chovají. Druhé lidi považují za autority, jejichž slovo je zákon. Jako když učitel dává známku svému žákovi. Tato známka je nerozporovatelná a vždy správná.
„Až příliš hodní lidé“ věří, že když se k druhým budou chovat dobře, druzí jim to oplatí. Jinými slovy nepochybují o tom, že si mohou svým jednáním vysloužit cizí přízeň. Bohužel dělají chybu v tom, že své chování spojují s očekáváním: že druhý ocení jejich mučednické úsilí, že je bude mít o to raději, že je upřednostní, že jim rád pomůže, když budou něco potřebovat, zkrátka že on bude stejný jako oni. Opak bývá pravdou: ti, kteří se nejvíc obětují, jsou nejvíc obětováni. Jinak řečeno: ti, kteří se nechávají zneužít, jsou prostě nejčastěji zneužíváni.
Vinou všeho je jejich dobrota. Příliš hodní a empatičtí lidé doplácejí na svou víru, že druhý jistě pozná jejich srdce, potřeby a uspokojí je i tehdy, když o nich sami neřeknou ani slovo. Zkrátka, tito lidé od druhých očekávají, že budou stejně báječní jako oni. Jenomže tak svět nefunguje.
5. Opakované vyhoření
Co funguje, je fyzika. Pokud jedni lidé pořád zvedají druhé a jim samotným se žádná energie z okolí nevrací, je pouze otázkou času, kdy jim dojdou síly a kdy se zhroutí. Zhroucení znamená, že jsou pak zahořklí a odhodlaní rezignovat na svou dobrotu. V té chvíli se ocitnou dokonce na prahu rozhodnutí „být stejně vypočítaví jako druzí“. Vyčerpání, onemocnění, těžká deprese, to všechno jsou důsledky upozaděného Já a dlouhodobého popření svých potřeb a tužeb. Vedou k izolaci „až příliš hodných lidí“, kteří se uzavřou do sebe, přehodnocují svůj život a postoj, ale také odpočívají. A v tom je problém. Jejich vnitřní zkrat se uvolní, oni zregenerují, plně se zotaví a znovunabijí energii. Plni síly se následně vracejí do služby svým bližním. A příběh se opakuje.
6. Pre-kompromisy
Podstata postoje „až příliš hodných lidí“ je v tom, že nechtějí nikoho zklamat. Obvykle tomu byli naučeni v dětství.
Proto, než aby pověděli, co sami chtějí či potřebují, a případně o tom s okolím diskutovali, tak už předem předvídají, že jejich osobní hodnoty, sny a plány by se druhým nemusely líbit, že by je „mohli...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům