Snažíte se najít oporu pro život a do těžkých situací?
Jste zklamáni těmi typy, které Vám poslední zkušenosti přinesly? (viz 7 toxických známostí, které způsobují nejvíc bolesti)
Potkáváte lidi schopné při prvním velkém problému utéct a nechat Vás ve štychu? Nebo dominují ve Vašich vztazích lidé, kteří Vám problémy přímo způsobují? Nebo snad převahu mají lidé, kteří nedokážou přiznat svou chybu, chovají se trucovitě jako děti a po rozchodu Vás ještě pomluví?
Anebo jste zažili opak? Člověka, který byl oporou, ale vláčel za sebou těžký balvan minulosti – komplikovaný předchozí vztah, staré bolesti, soužení, které se propisovalo i do Vašeho vztahu? Máte pocit, že potkáváte jen rozmazlence nebo uplakánky? A když už se zdá někdo pořádný, „něco je vždy na obtíž“?
Zkrátka, kladete si řečnickou otázku: Proč nikdo není dokonalý?
Inu, není. Proto jsem také napsal knihu JáMy spřízněných duší. Abychom si uvědomili, jak můžeme životní protějšek nejen najít, ale i neztratit, a když už ho z nějaké nerozvážnosti ztratíme, jak ho přitáhnout zpátky. A hlavně proč neházet flintu do žita, i když nám připadá, že nikdo vhodný snad ani neexistuje. Jako to vystihuje dotaz mé čtenářky Julie. „Petře, zůstala jsem sama na dvě děti a s postupně uvadající vírou, že ještě potkám někoho, koho bych chtěla vpustit do naší rodiny. Momentálně čtu Vaši knihu Protože a snažím se pochopit, proč téměř není možné potkat člověka, který by současně neměl komplikovanou minulost, a pokud už někdo takový je, jsou to jedině mamánci, kteří zase nemají snahu budovat vztah a neváží si partnera. Myslíte, že ,někoho mezi’ někdy potkám?“
Děkuji za tuto otázku i za všechny na podobné téma. Odpověděl jsem už na více než tři sta otázek ve svém Řešidle. Moje slova můžete poslouchat buď v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), anebo spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vznikla stejnojmenná kniha Řešidlo, která obsahuje přepisy mých nejposlouchanějších odpovědí na Vaše nejčastější otázky. Více o této knize zjistíte zde.
Odpovím samozřejmě také Julii.
Odkud se vzala síla v člověku
Začnu od konce. Co je to, Julie, „mezi“? Existuje někdo mezi slabochem a silným člověkem?
Definujme si život dvěma slovy. Podle mě život je především SLED PŘEKÁŽEK. PŘEKÁŽKOVÁ DRÁHA. A každý z nás má na té dráze jen dvě možnosti. Buď se pokusí najít cestu kupředu, tedy učit se objevit způsob, jak překonat nakladené překážky, anebo se o to nesnaží. Nic mezi není. A právě to vystihuje rozdíl mezi silným a slabým člověkem. Ale oběma pojmům musíme správně porozumět.
Předně, úspěch se nedá měřit tím, kde se konkrétní člověk nachází. Jestli – bráno například finančně – má miliony, nebo ještě nemá. Protože každý člověk má jiné výchozí podmínky. Někdo se už s těmi miliony narodí. Někdo je musí teprve vybudovat.
Je to jako v tělocviku. Mírou úspěšnosti žáka nemůže být to, jestli konkrétní překážku překoná, anebo ne. Protože i každé dítě má jiné výchozí podmínky, potažmo předpoklady. Pokud dítě narostlo do dvoumetrové výšky, pak běžnou překážku nemusí překonávat, klidně ji snadno překročí. Naopak pro mnohem menší dítě je osobním vítězstvím už to, když se na překážku vyškrábe. Rozdíl mezi těmito dětmi se pozná na mnohem vyšších překážkách. To dvoumetrové dítě může zjistit, že si neví rady, protože nikdy nepotřebovalo víc než zvednout nohu. Zatímco to daleko menší dítě si osvojilo princip, kdy před jakoukoli překážkou (neboť „každá je vyšší než toto dítě“) automaticky hledá způsob, jak si s ní kreativně poradit. A tak se může stát, že ten dvoumetrový čahoun rád najme jako svého kouče toho malého kloučka, kterého nic nezastaví, protože jeho hlavní přednost není ve fyzických vlastnostech, ale ve způsobu přemýšlení.
A v tom je podstata takzvaných silných lidí.
Silní lidé jsou ti, kteří v nějakém okamžiku života v sobě objevili a aktivovali sílu. Díky té síle dokážou v životě běžně překonávat těžkosti. Při pohledu zvenčí velmi snadno odvalují ze své životní cesty obří balvany. Aby však nedošlo k mýlce. Za prvé, neuměli to vždy, ale NAUČILI SE TO. Za druhé, fakt, že to „snadno“ zvládají, neznamená, že to je objektivně snadné. Jen jednoho dne POCHOPILI, ŽE SNAZŠÍ CESTA NENÍ. A teď to nejdůležitější. Za třetí, nedělají to proto, že by je to bavilo a chtěli exhibovat. Ty balvany ze svého života začali odvalovat počínaje tím dnem, kdy JIM DOŠLO, ŽE MUSEJÍ. Že JINÁ CESTA NENÍ. Že když nezačnou, DÁL SE NEDOSTANOU.
Ano, tihle lidé začali sílit hlavně proto, že se v určitém momentu svého života ocitli na těžkosti sami. Jako by nastalo hromobití, sesypala se skála a obklopily je obří balvany. A oni zůstali uvnitř úplně sami. Nebo – ještě hůř – například se svými malými dětmi. V tu chvíli pochopili, že neexistuje jiná cesta než ty balvany nějak odtlačit. To, že objevili a...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům