Dnes v noci stromem na kopci zmítala bouře. Jeho větvemi házel vítr, kolem kmene šlehl blesk, bičovaly ho provazy deště. Strom měl co dělat, ale nevyvrátil se.
Přítel-lesník, který se mnou celý úkaz pozoroval, pak poznamenal: „Ten strom bude ještě silnější. Ještě hlouběji zapustil kořeny.“
Myslím, že člověk se příliš neodlišuje stromu.
Poznal jsem, a nejen v uzavřené skupině, už mnoho lidí, kteří prošli životními bouřemi. Mohly je skácet k zemi, ale oni je dokázali ustát. Poranily je, ovšem také vnitřně posílily. Ti lidé totiž zjistili, co jsou schopni zvládnout. A za těmi bouřemi si můžete představit cokoli. Ostatně, jak píšu v knize JáMy spřízněných duší, cesta, na níž se ocitneme na všechny těžkosti nakonec úplně sami, je sice nejnamáhavější, ale také nejdůležitější. Prověří člověka, který se musí spolehnout jen na sebe. Až pozná, že se na sebe spolehnout může. A to i tehdy, když se nemůže spolehnout na nikoho venku.
Každý den od vás dostanu okolo tří set otázek. Odpovídám prostřednictvím Řešidla. Mé odpovědi můžete poslouchat buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, je tu stejnojmenná kniha, která obsahuje přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Více o Řešidle zde.
Dnes odpovím Alešovi, který mi v reakci na nedávnou epizodu poslal tento dotaz: „Petře, poslouchal jsem Váš podcast Proč trauma v dětství vyrábí agresi v dospělosti a zaujala mě Vaše poznámka, že člověk nakonec sám rozhoduje o tom, jak se svým dětstvím naloží. Jako byste chtěl říct, že z komplikovaného dětství může vzejít nejen slabý, ale i silný člověk. Není to paradox?“
Ne, není. Těžkosti totiž mohou stejně tak OSLABIT jako ZOCELIT charakter. Na čem záleží? O tom si dnes popovídáme.
Smyčka
Jak prokázaly četné vědecké studie, traumata obecně způsobují změny v mozku zraněného člověka, které jsou často nevratné. Citové týrání je z psychologického hlediska horší než tělesné, a to i proto, že tělesné zranění se může biologickou přirozeností uzdravit, ale například toxická slova zanechávají v posluchači emocionální stopy, vnitřní jizvy, někdy i navěky.
Je to i proto, že zatímco tělesná bolest většinou odchází, neboť organismus sám sebe přirozeně dokáže léčit a zocelovat, svou mysl řídíme hlavně my. A když si vědomě připomínáme události, při kterých jsme trpěli, jako by se i ve skutečnosti vracely a opakovaly. Následkem toho pak nemůžeme zlé emoce konstruktivně zpracovat, zbavit se stresu, přestat se bát té konkrétní toxické osoby, potažmo jiných i netoxických osob, které poté vstoupily do našeho života, s naší minulosti nemají nic společného, netrápí nás, ale my si minulost připomínáním pořád oživujeme, a tím se setrvale bojíme, KDO nám NYNÍ ublíží. Ano, ocitáme se pak jako by ve smyčce. Jako by se gramofonová deska po přehrání vrátila zase na začátek. A pořád dokola.
Stres, který automaticky vzniká při traumatických situacích, tedy když pociťujeme akutní ohrožení, uvolňuje kortizol. Tento stresový hormon mění naše chování tak, abychom ohrožení, které cítíme, co nejdříve překonali. K tomu mají pomoci tři stresové reakce: uteč, útoč či strň. Přesně jako to dělá had.
Jestliže si ale tu jednu stresující událost připomínáme, vystavujeme se chronickému stresu, a pak stále „odněkud utíkáme“, na někoho útočíme či zůstáváme strnuti – nejsme schopni odejít, nic změnit, pomoci si. Vznikají mentální bloky, známé jako posttraumatické syndromy. Ale s nimi se dá pracovat. A to tak, že tyto bolestné zkušenosti obrátíte ve svou výhodu a rozdíl. Vysvětlím to.
Bitter, or better?
V Americe žije původně německý psycholog Robert Rosenthal. Je mu skoro devadesát let a pořád učí psychologii na Kalifornské univerzitě. Směrem k prožitým traumatům říká doslova: „You can always be bitter or better.“ Tedy: „Vždycky můžete být (po takové zkušenosti) buď zahořklejší, anebo lepší.“ To znamená: Buď jiným dělat to, co Vám prováděli druzí, anebo naopak právě proto, že víte, jak strašlivé to je, to druhým neudělat. Tedy: Právě proto, že víte, jak to bolelo nebo pořád bolí, už tu bolest nepustit dál. Právě proto, že z vlastní zkušenosti víte, jak lehké je ublížit třeba dítěti, tak si dáváte pozor na to, abyste se ničeho takového sami nedopustili. Právě proto, že Vaši rodiče neměli sebekontrolu, VY SE JI NAUČÍTE!
Chápete? Negativní minulost začne vytvářet...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům