Co se děje v člověku, kterého ovládlo NIC

Viděli jste Atentáty na lásku?

Od toho živého vysílání se mě ptáte: Lze to ještě změnit? Proč, když si člověk uvědomí chybu, není mu dovoleno ji ještě opravit, byť to uvědomění přijde pozdě?

V Atentátech na lásku jsem se věnoval konkrétně neschopnosti komunikovat ve vztahu. Třem příčinám, proč lidé odcházejí bez varování a jediného vysvětlení, ovšem také bez zlého slova. Nevylučují, že Vás pořád “milují”, že to “není Váš problém”, že v tom “není nikdo třetí”, že jste byli “po celou dobu vztahu senzační”, a přece – odejdou. Zablokují si Vás na sociální síti, nereagují na Vaše volání ani zprávy, anebo dokonce na Facebooku vidíte, že si Vás ponechali “ve vztahu”, že vaši společnou fotku mají v profilovce, a přece – odešli a nekomunikují. O pochopení tohoto jednání bylo právě moje živé vysílání.

Mezi mnoha lidmi, kteří si uvědomili svou chybu a požádali mě o pomoc při řešení jejich komunikačních problémů, byl i Jakub. Jeho první dotaz, který ke mně směřoval, byl tak častý, že ho po dohodě s ním zveřejňuji; věřím, že moje odpověď může otevřít oči i dalším lidem, kteří komunikaci podceňují. Jakub mi napsal: „Petře, četl jsem Váš článek Proč muži ztrácejí VŠECHNO, když přijde ženské NIC. Zažívám to právě sám. Partnerka se mnou po letech snažení o komunikaci přestala úplně mluvit. Přestala jakkoli spolupracovat. I když stále bydlíme spolu, zdráhám se říct, že ,pořád máme vztah’. Prakticky tu totiž jen přespí, někdy ani to ne. Už si i balí věci a chystá se odejít. Ale beze slov. Jako bych pro ni přestal existovat. Vidím, jak se ono NIC, které jste přesně popsal, projevuje NAVENEK, tedy v našem vztahu a ve mně, je to strašné. Povězte ale, co se děje UVNITŘ ní, abych jí porozuměl.“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v Řešidle. Poslouchat má slova můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal speciální knihu Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek z mých epizod. Více o této knize zde. Odpovídám samozřejmě i Jakubovi, respektive všem, které NIC potkalo nebo potkat může.

Proč je NIC horší než nenávist

NIC je v psychologickém žargonu označení pro stav apatie, lhostejnosti, prostě ne-lásky.

Abyste správně porozuměli: NIC není nenávist. Nenávist je totiž alespoň emoce, i když záporná. Jenže NIC je nic. Je to tedy BEZemočnost. Proč je to horší než nenávist?

Emoce, ať kladná nebo záporná, je náboj. Když máte jakýkoli náboj, třeba – pro lepší představu – vodní proud, který teče opačným směrem, než Vy chcete, je stále možné ho nějak OBRÁTIT, tak jako velmi intenzivní lásku můžete změnit ve velmi intenzivní nenávist a naopak – nenávist můžete obrátit zpátky v lásku.

Jenže NIC není emoce, NIC není náboj. NIC je jako koryto řeky, které vyschlo – vypustilo všechnu vodu a už žádnou nemá. Není co otočit, není co vrátit.

NIC je ticho, které najednou zavládne. Nemyslím však ticho léčivé, které občas chcete, ba dokonce potřebujete. Hovořím o jiném tichu, zlověstném. Té strašné změně NĚČEHO v NIC, změně, které přijde zničehonic jako lusknutím prstu. Byl ruch, a náhle je – ticho. Tohle ticho, které Vám trhá uši, se v psychologii považuje paradoxně za NEJHLASITĚJŠÍ možný výkřik člověka – který se až do té doby ABSOLUTNĚ SNAŽIL O KOMUNIKACI. Ale už se snažit přestal.

Byl to člověk, který ještě před chvílí vysvětloval, prosil, obhajoval se, bojoval za vztah, za Vaše mluvení. Ale najednou přestal. Ne proto, že by přestat chtěl, nýbrž proto, že UŽ NEMÁ SÍLU pokračovat. Už se vyčerpal. Už je tak unavený, že má jediný zbytek síly – na to ODEJÍT. A někdo ani na odchod už sílu nemá.