Jan Werich jednou řekl: Neděsí mě nekonečno. Děsí mě konečno. Kdyby někdo řekl, že vesmír je konečný, lekl bych se. Od té chvíle bych se ptal: Co je za tím?
Vyjádřil tak, proč se asi lidé bojí smrti. Trápí je, co bude pak. A že co bylo předtím, se už nevrátí. Tak jako v případě smrti vztahu. Obávají se, že po konci vztahu už nebude nic. Nic dobrého. Nic, zač by život ještě stál. A přitom…
Když jsem ve dvaceti letech stál na mostě a sám chtěl skočit (viz druhá kapitola mé autobiografie Deset), doporučil mi člověk, který mě tehdy zachránil, jednoho konkrétního autora. Byl jím Paul Valéry, francouzský esejista přelomu devatenáctého a dvacátého století. Přečetl jsem všechna jeho dostupná díla a navždy mi v paměti ulpěla jedna jeho myšlenka: “Každý začátek je následkem něčeho. Každý začátek něco ukončuje.” Ta teze vysvětlovala, že také naopak každý konec má nějaký začátek. Kdybych tomu neuvěřil, možná bych tu už více než čtvrtstoletí nebyl.
Dnes všechno to, co mi pomohlo projít nesnesitelným koncem k lepšímu začátku, obsahuje publikace s výmluvným názvem Projít koncem k začátku. Ostatně, jeden z odstínů tohoto problému popisuje Radka: „Petře, odešel ode mě přítel. Na rozloučenou mi řekl spoustu ošklivých slov. Přitom jsem ho prosila na kolenou, aby neodcházel, držela jsem se jeho nohou, ale jen mě odkopl. Je těžké uvěřit v sebe a vůbec v budoucnost po takové ráně. Mám objednaný Váš magazín Projít koncem k začátku a vzhlížím k němu jako ke smilování, protože jinak si nevím rady. Vždyť já ani nevím, kde začít. Čím. Pomůže mi?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v Řešidle. Poslouchat má slova můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal speciální knihu Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek z mých epizod. Více o této knize zde. Odpovídám samozřejmě i Radce, respektive všem, které spojuje podobný osud.
Hra o vlastní karmu
Odpověď na otázku je triviálně snadná. Zda Vám magazín pomůže? Samozřejmě v to věřím. Proto jsem ho psal. Já jsem zažil to, co Vy, a zažil jsem to tisíckrát. Nejen sám ve svém vlastním životě (jak to popisuji v Deset), ale od doby založení FirstClassu s tisícovkami lidí, kterým jsem pomáhal ne tohle období překonat, ale postavit z něj něco daleko lepšího.
Proč to zdůrazňuji?
Když se – obrazně řečeno – stavba, do které jsme investovali spoustu času, lásky, energie, jednoho dne zhroutí, tak potom nejde jenom o to ji překonat, překročit její rozvaliny a jít někam dál, protože v takovém případě bychom si ten apokalyptický obraz nesli pořád v hlavě. Báli bychom se mít další vztah, protože víme, že se může zhroutit. Víme to, sami jsme to bolestně zažili a máme to v živé paměti. Cílem tedy je nikoli odejít od toho, co se stalo, nýbrž uvědomit si, co nás to má naučit. Co? Něco, co zjevně ještě neumíme. Například: Nechat to spáleniště vychladnout, uklidit ho a postavit z popela něco nového.
Doufám, že Vás příměr ke spáleništi příliš nepálí. Nicméně proto se tomuto rozchodovému stádiu říká vyhoření. Zůstanu-li stále u tohoto přiléhavého příměru, tak člověk je skutečně jako vatra, která potřebuje palivo. A tím nejlepším palivem jsou dobré emoce, štěstí, láska. Pak člověk hoří, žije. A to i díky polínkům, jež někdo přihazuje zvenčí. Dobrými emocemi, štěstím a láskou, jež nám dává. Jenže problém je, když si na toto dávání až příliš zvykneme – když víme, že venku je někdo, na koho se můžeme spolehnout, kdo se postará o naši energii. Proč je to problém? Protože jednou můžeme bolestně zjistit, že to není pravda. Že ta polínka – to ocenění, pohlazení, objetí – už došla. Co se stane pak? Pokud jsme byli zvyklí na přísun paliva zvenčí, můžeme rychle vyhořet.
Toto je enormně důležité na pochopení: Když uhasne láska...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům