Je-li pro nás něco osobně důležité, máme sklon na tom ve vztahu trvat. Pokud to důležité nedostáváme, cítíme se někdy nenaplněni, ba považujeme to za důvod, proč ze vztahu odejít. Máme sklon druhého obviňovat, argumentovat, že “není normální”, zatímco “my ano”, snažíme se najít “soudce”, který by rozsekl, zda máme pravdu my, nebo ten druhý. Jenže už tím mezi sebe a svého partnera vrážíme klín a stavíme se do role soupeřů, ne spoluhráčů. Sex může být typickým příkladem.
Každý člověk je jiný. Co když se tedy partneři neshodnou na častosti nebo formě milování? Který z nich je “víc oprávněn”, ke komu se má přiblížit výsledný kompromis? Chce-li první z partnerů sex jednou týdně a druhý třikrát týdně, opravdu je sex dvakrát týdně přijatelný kompromis, nebo učiní oba vlastně nespokojenými a může vést až k rozpadu vztahu? Mají lidé s nižší fyzickou potřebou automaticky dovolovat náruživějším partnerům milenecké vztahy, i když jim způsobí emocionální rány? Jak vlastně takové rozepře řešit?
Podotýkám, že nejsem sexuolog, proto se na tuto problematiku podívám, stejně jako v mých knihách, více z psychologického pohledu. Odrazím se například od dotazu Kamily: „Petře, poslouchala jsem Váš podcast o traumatech v dětství, a když jste v něm zmínil sex, rozhodla jsem se zeptat i já. Nemám žádné trauma z dětství, ani můj partner, pokud vím, přesto náš vztah podstatně hapruje. Nemůžeme se totiž shodnout na tom, jak často se milovat. On to potřebuje častěji než já. Nevím, co s tím. Buď se podvolím já jemu a jsem nešťastná já, nebo se podvolí on mně a je pak mrzutý on. V obou případech se nakonec pohádáme a jsme naštvaní oba. Znamená to, že jsme jednoduše nekompatibilní a měli bychom se rozejít?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v Řešidle. Poslouchat má slova můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal speciální knihu Řešidlo, obsahující přepisy nejdůležitějších myšlenek z mých epizod. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě i Kamile, respektive všem, které trápí podobný problém.
Základní rozcestí
Psychologie rozlišuje v sexu dva typy partnerů. Jednomu primárně záleží na tom, aby uspokojil sebe, druhému typu primárně záleží na tom, aby byli spokojeni oba, respektive uspokojí ho i to, že je uspokojený jeho partner. V psychologické hantýrce se hovoří o sólo-hráči a týmovém hráči.
Sólový hráč to má v tomto ohledu snadné. Jestliže potřebuje uspokojit pouze sebe, může se uspokojit sám. A tak často, jak chce.
Konečně, rozdíl mezi sólo-hráčem a týmovým hráčem je z psychologického pohledu obecně rozdíl mezi “být sám a užívat si to”, a “být sám a neužívat si to” – pokud při tom oba spokojeni nejsme.
A tady začíná nejen příčina, ale také řešení většiny rozporů v sexuální kadenci. Položme si upřímně otázku: Jde pouze o mě, tedy o mé ego, nebo jde o souhru, abychom šťastní byli oba?
Pokud jsme týmovými hráči a jde nám o to druhé, potom platí, že – zjednodušeně řečeno – “jestliže potřebuji šťastného partnera”, tak POTŘEBUJI ŠŤASTNÉHO partnera. Jinými slovy: Když můj partner v sexu šťastný není, nejsem posléze šťastný ani já, což se může projevit na mém osobním pocitu, že SELHÁVÁM. A právě tohle je pocit, který při nesouladu v sexu mohou mít OBA. A oba mohou tak jeden druhého dostávat do velmi nepříjemné energetické spirály, a tím i celý vztah. Objasním to:
- Jestliže já budu chtít sex častěji než moje partnerka a budu ji tedy nutit k častějšímu sexu, takže ona nebude spokojená, budu mít při každém takovém sexu pocit, že selhávám. Že neumím najít takový způsob, který by ji při častějším milování těšil. A jestliže tento pocit nebudu umět vnitřně unést, tak budu buď obviňovat sebe (tiše, že jsem nemožný), anebo budu obviňovat ji (nahlas, že ona je frigidní, že to “neumí”, že se “neuvolní”). Výsledkem bude negativní energie na obě strany.
- Anebo: Jestliže budu chtít sex častěji a ona na častější sex nepřistoupí (ačkoli je to opačná varianta, výsledek může být totožný), mohu začít vykřikovat, že se na ni “vykašlu”, že mám v práci zrovna novou kolegyni, která po mně “šíleně jede”, že tedy “budu spát s ní”, takže se budu chovat jako malé dítě, ale bohužel tak, že budu jen přenášet svou frustraci na ni. Výsledkem bude buď napětí ve vztahu, anebo (viz první příklad) ona bude PŘINUCENA se mnou spát, i když ji to netěší, já se následně budu NUTIT hledat v posteli způsoby, jak by ji to mohlo více bavit, ale nebude se mi to dařit, takže frustrovaná bude jednak ona, jednak já, přičemž tato frustrace bude obousměrná – nejen ode mě směrem k ní, ale možná i od ní směrem ke mně: Ona si bude ve své mysli říkat, že je nedostatečná a že mě ztrácí, zatímco já si budu přežvykovat ve své hlavě, že jsem nešikovný a nevzrušuji ji, zkrátka vztah bude stále horší. A přitom řešení je tak prosté.
Základní problém
Problém z hlediska psychologie totiž spočívá v tom, že oba při sexu až moc přemýšlíme. A – jak dobře víme – kde je až příliš “rozumu”, tam je málo citu. Přesněji: Málo VCÍTĚNÍ. To je to slovo. Ano, jeden do druhého se nedokážeme vcítit. Tam může být jádro pudla. Objasním to ještě trochu hlouběji:
Sex není jen...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům