Slyšeli jste někdy větu “Promiň, potřebuju čas” a toto “dočasně” se změnilo v “navždy”?
To, že nastane chvíle, kdy si protějšek potřebuje něco dořešit, a plně se na svou věc soustředit, je běžné a pochopitelné. Je-li například přetížen v práci a cítí potřebu se té zátěže co nejdříve zbavit, je nejefektivnější právě tehdy, když se může na svůj pracovní projekt absolutně zaměřit, a tím dříve ho dokončí.
Co když se ale partner poté nemá k návratu? Co když uvádí nové důvody, proč ještě musí zůstat “ve své jeskyni”? Co když si z této “jeskyně” pouze “odskakuje” do vztahu, a to ještě jen tehdy, když se mu to hodí? Co když ve vztahu JE i NENÍ?
I to je jeden z odstínů problému, o němž jsem dnes psal v článku Jak nedopustit, aby pro nás byl jedinou volbou někdo, pro koho my jsme jen jednou z možností. Ostatně, ukázka ze života čtenářky Marie: „Petře, s manželem jsme devět let, máme dvě děti. Ještě před dvěma lety byl vztah relativně v pořádku. Pak najednou muž začal být odtažitý, náladový. Nakonec mi řekl, že ke mně nic necítí, že nejspíš vztahově vyhořel, ale že v tom není nikdo třetí. Po naší domluvě se odstěhoval a od té doby za námi dochází, kdy chce. Za dětmi pochopitelně jedině tehdy, když nemají ve škole problémy, to nepřijde. Za mnou jedině tehdy, když mu zaručím, že se s ním vyspím, jinak si stěžuje, že přijít nemůže, že se se mnou necítí dobře. Když se ptám, jak dlouho hodlá takhle žít, říká, že ,čas třeba něco změní’. A tak čekám na ten čas, na tu změnu, do té doby bydlíme takto odděleně. Nevím, zda to bude fungovat, děti tátu prakticky nevidí, ignorují, jemu je to víceméně jedno. Mám čekat, až to jeho ‘vyhoření’ skončí, nebo je to jenom ztráta času a jako partneři máme skončit?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat můžete buď přímo v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním zobáčku přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena nápomocná kniha Řešidlo, obsahující přepisy nejposlouchanějších epizod. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě i Marii, respektive všem, které trápí podobný problém.
Máme skončit, cože?
Začnu od konce a otázky: Jako partneři máme skončit?
Vážená Marie, jako partneři jste už dávno skončili.
Skutečné partnerství je totiž o tom, že dva lidé spolu sdílejí dobré i špatné. OBĚ DVĚ tyto poloviny partnerského vztahu jsou stejně důležité. Za okamžik vysvětlím proč. Nejprve ale zmíním klíčovou myšlenku.
Dva lidé musejí spolu sdílet dobré i špatné, jsou-li skuteční partneři, a zeměpisná vzdálenost mezi nimi v tom NEHRAJE ŽÁDNOU ROLI. Protějšek může žít třeba na opačné polokouli, a přesto může fungovat jako skutečný partner. Večer po práci se připojit a “být s dětmi”, zajímat se o ně, “být s partnerkou”, komunikovat s ní, ptát se jí, co ji trápí, podporovat ji, a to ZEJMÉNA TEHDY, když se ONA NECÍTÍ DOBŘE. Ano, jsme zpátky u té “odvrácené” poloviny partnerského vztahu. Právě od toho tu totiž skutečný partner je. Aby byl vedle člověka ve špatných chvílích.
(Detailně o všech parametrech skutečného partnerství pojednávám v knize JáMy spřízněných duší. Chcete vědět víc? Koukněte sem.)
Budu partner, ale jedině, když…
Jakmile se ve vztahu objeví podmínky, to znamená výkruty typu: Já za Tebou přijedu, ale nesmíš mít špatnou náladu! Děti nesmějí být mrzuté nebo nemocné, abych se o ně probůh nemusel starat! Nemůžeš mít menstruaci, protože v takovém případě, ehm, jak vidím ve svém diáři, už dnes večer mám něco jiného, pak hovoříme nikoli o partnerském vztahu, ale selektivním vztahu. Selektivní je od slova selektovat, vybírat. Vybírat si, kdy se uvidíme.
Selektivní vztah je obvyklý na úplném začátku. Tehdy se dva lidé scházejí, když se jim to hodí, když jsou oba v dobrém rozpoložení, když je ona namalovaná a on nasvalený, když ani jednoho nic nebolí, a jinak to raději odloží. Proč tak činí? Protože chtějí jednak na druhého nejlépe zapůsobit a jednak si sami nechtějí zkazit náladu. To znamená, že v těchto počátcích čerpají POUZE TO DOBRÉ ze vztahu a z toho plyne logický pocit, že JIM JE S DRUHÝM JENOM DOBŘE, že ROZHODNĚ NAŠLI SPŘÍZNĚNOU DUŠI, protože jim je v takovém vztahu LÉPE NEŽ O SAMOTĚ.
No samozřejmě – aby nebylo! O samotě totiž musejí řešit OBĚ POLOVINY svého života, tedy i své problémy, nepříjemnosti, ohavnosti. Zatímco s protějškem se vídají NAOPAK právě tehdy, když všechny problémy, nepříjemnosti a ohavnosti neřeší. Tak se stává, že tito dva ŽÁDNÉ PROBLÉMY VE VZTAHU řešit nemusejí.
Jenže to není skutečné partnerství. To je pouze poloviční partnerství. To je například jen milenectví. Nebo kamarádství, respektive “kamarádství s výhodami”. Ke skutečnému, úplnému partnerství chybí v takovém vztahu ta DRUHÁ POLOVINA: být jeden při...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům