Četli jste můj článek o úzkostech 25 vnitřních obran proti vnějšímu tlaku?
Pak jistě víte, že mnoho přítomných těžkostí v životě můžeme hodit za hlavu. Někdy si stačí uvědomit, že za rok od této chvíle na tom, co nás teď trápí, možná vůbec nebude záležet.
Jsou však pocity, které s časem nepolevují, naopak se umocňují. Týkají se totiž samotné podstaty – postupujícího času.
Ve své autobiografii DESET jsem vysvětlil, proč je pro mě čas tou nejdůležitější hodnotou. Jak k němu přistupuji. I jak si ho chráním. V životě podle mě není a nemůže být nic cennějšího než čas. Peněz totiž můžeme mít vždycky víc, ale času máme už jenom méně.
I tento týden jsem absolvoval okolo sto setkání s vámi. Mnozí z vás se diví, že si za svůj čas nic neúčtuji. Můj čas ale není ke koupi. Neexistuje cena, která by vyvážila jedinou ztracenou minutu mého života. Věnuji čas vždycky jenom tomu, co mi dává smysl – co někomu pomůže. Proto se každý všední den věnuji i podcastům, ve kterých odpovídám na Vaše otázky (poslouchat je můžete v těch podcastových aplikacích, do kterých se prokliknete nahoře, nebo spuštěním přehrávače mého hlasu na této stránce). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal knihu Řešidlo, která obsahuje přepisy nejposlouchanějších dílů za poslední dobu. Více o ní zde.
Dnes povím něco o čase, respektive věku. Inspiroval mě k tomu jeden z mých nejstarších pravidelných čtenářů. Napsal mi: „Petře, mám všechny Vaše knihy, které pro mě mají ve skutečnosti ne stovky, ale tisíce stran, protože jsem každou z těch stran přečetl mnohokrát. Pomohly mi v nejtěžších dobách, například když se ke mně obrátily děti zády, když jsem nevěřil v jakýkoli obrat v jejich chování, ale vy ano – a skutečně obrat nastal. Pomohly mi, když zemřela moje žena, když jsem se stal náhle nepotřebným v zaměstnání, když jsem byl zničehonic doma, neměl co dělat a byl na všechny úzkosti sám. Vaše knihy mi zodpověděly spoustu otázek, jenom jednu ne: Jak přijmout věk? Táhne mi na osmdesát a někdy pracně hledám motivaci žít. Vím, že jste mladý, mohl byste být můj vnuk. Přesto prosím o Váš pohled a povzbuzení.“
Co říká náš současný věk
Věk je především SUBJEKTIVNÍ veličina. Nedá se OBJEKTIVNĚ říct, kdy člověk “začíná být starý”, protože pro každého z nás věk, to číslo, na kterém jsme teď, je nejvyšší, jaké jsme kdy měli. Proto mnoho lidí propadá splínům. Cítí se staří. Ať jim je dvacet, čtyřicet, šedesát nebo osmdesát. A právem se cítí jako “staří”. Jsou totiž subjektivně nejstarší, jací kdy ve SVÉM životě byli.
Jenže to je pouze jeden pohled na věk. Existuje ještě druhý, a ten používám já.
Ano, jsem nejstarší, jaký jsem kdy byl, fajn. Ale současně v každém okamžiku svého života jsem také nejmladší, jaký kdy...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům