Lež. Co to vlastně je?
Otázka, na kterou jsem odpovídal v Karmě lhářů – kde jsem ukazoval i to, k čemu lež z dlouhodobého pohledu vede a jak toho, kdo lže, nakonec sama zrazuje.
Různé odstíny lži ale známe a používáme prakticky všichni. Lžeme přece i dětem, když jsou malé. To aby věřily v Ježíška, který jim o Vánocích přinese dárky, pokud budou dostatečně hodné. Někdo tomu říká nevinné lži. Protože neubližují. Mnohé lži dokonce umocňují následnou radost, jestliže uděláme to, co druhý vůbec neočekával.
Jsou však také lži, které bolí. Falše, klamy, přetvářky, omyly, chyby, a hlavně zrady. Ty ani malé děti nepromíjejí…
A tak se dnes podívám na lež z trochu jiného úhlu pohledu. Až od samotné podstaty člověka. Inspirovali mě k tomu dva čtenáři, kteří mi poslali svůj střet se lží. Muž: “Petře, už poněkolikáté jsem skočil na lep zlatokopce. Předstíraný zájem o mě jako člověka, ve skutečnosti zájem jen o můj majetek.” Žena: “Petře, mám opakovanou zkušenost se lháři. Na seznamce krásná slova, zájem o rodinu, společnou budoucnost, společnost starost o mé dítě z předchozího vztahu. Po tělesném sblížení rychlé opuštění, výsměch ‘co jiného jsem si myslela’. Říkám si: Co dělám zle, že žádného muže neupoutám na víc než sex?” Zkrátka a dobře, dvě pohlaví, stejný problém. Muži se ptají: Existují vůbec jiné ženy než lhářky? A ženy se ptají: Existují vůbec jiní muži než lháři? Jedna z mnoha tazatelek, Nikola, k tomu sklíčeně dodala: “Říkám si, že jiní muži už ani nejsou. Ale pak se rozhlédnu a vidím ženy, které vedle sebe lháře nemají. Napadne mě: Co když je tedy chyba ve mně? Je?“
Každý všední den odpovídám na otázky v pořadu Řešidlo. Poslouchat mé mluvené slovo můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), nebo spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, je stejnojmenná kniha Řešidlo, obsahující přepisy nejposlouchanějších myšlenek. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě i všem tazatelům, kteří mají výše uvedený problém.
1. problém: Opravdu je důvěra chyba?
Předně, zopakuji Vaši nejčastější otázku: Co když je chyba ve mně?
Usmívám se nad tou otázkou…
Protože chyba je v tomto smyslu divné slovo. Člověk je sice z principu chybující bytost, takže i plný takzvaných chyb, ale já se ptám: Když někomu věříme a on nás zklame, co z toho je vlastně chyba? VĚŘIT člověku? Nebo LHÁT mu?
Pokud si i Vy připadáte provinile, že jste věřili někomu, kdo Vás zradil, prosím Vás o zvážení, jestli chyba není spíše lhát. Vysvětlím proč.
Jestliže věřím člověku, který mě posléze zradí, znamená to, že moje poskytnutá důvěra vede k LEPŠÍ, ne horší budoucnosti. Já totiž díky poskytnuté důvěře alespoň poznávám člověka, který je schopen mě zradit. Ta poskytnutá důvěra mi pomohla odhalit charakter člověka, rozlišit, zda konkrétně s ním mám být, potažmo s kým mám být a s kým ne.
Nikoho, koho ve svém životě chci a potřebuji, tedy neztrácím. Já po této zkušenosti jen přicházím o člověka, který mě zradil. A to z mého pohledu není ztráta, nýbrž zisk. Zatímco ten, kdo mě zradil, z dlouhodobého pohledu víc ztrácí, než získává. Přece ztrácí člověka, který mu VĚŘIL, který ho (mluvíme-li o partnerském vztahu) byl schopen MILOVAT, byl ochoten mu POMÁHAT. O takového partnera přijít je podle mě ztráta, ne zisk.
To na ujasněnou.
Musíme si uvědomit, že lidé nejsou dokonalí. Nikdo z nás není. To znamená, že NEPOZNÁME HNED, S KÝM MÁME TU ČEST. Tuto myšlenku, prosím, fixujte.
My každému člověku MUSÍME NEJPRVE DÁT ŠANCI, aby se projevil, ukázal, odhalil v plné podstatě. Proto je NUTNÉ důvěřovat.
Jak píšu ve svých knihách: Důvěřovat znamená dát člověku možnost, aby nás zranil, a čekat, jestli to skutečně udělá. Pokud to skutečně udělá, je to ovšem informace o NĚM, kterou my jsme POTŘEBOVALI získat, abychom VĚDĚLI, jestli s ním dál máme být, anebo ne. Důvěřovat tedy není chyba, je to nutnost – dát člověku příležitost. Protože jedině příležitost “ukáže zloděje”.
(Více o problematice ztracené důvěry v knize Dvanáct srdcí, která ukazuje, jak překonat nechtěný rozpad vztahu a zničení původních iluzí.)
2. problém: Opravdu jsou všichni stejní?
A nyní k samotné podstatě lži nebo klamu, chcete-li. Vezmu to od základu:
Obecně, pokud jde o vzájemné klamání, ženy a muži si z pohledu psychologie nemají co vyčítat. Klamou muži, klamou ženy. Ano, muži převážně svými slovy. Ženy však mají své zbraně, jež používají k ošálení mužů. Jen se podívejte na některé ženy na Instagramu. Máte-li štěstí, můžete porovnat jejich prezentované fotografie a následně skutečnou realitu. Vy, muži, si pak často pokládáte otázku: Proč ty ženy digitálně či jinak upravují svou vizáž? Proč se snaží naznačit, že mají jinou linii těla, tělesné proporce, mnohem delší nohy než ve skutečnosti, KDYŽ SE NA TO POTOM PŘI OSOBNÍM SETKÁNÍ PŘIJDE? Proč to dělají? A naopak Vy, ženy, se často ptáte: Proč muži slibují to, o čem vědí, že to nikdy nesplní, KDYŽ SE NA TO TAKY POZDĚJI PŘIJDE?
Odpověď nalezneme právě u podstaty ženství a mužství. Pro ženy je přirozené používat make-up. Proč pro ně ano, pro muže ne? Začněme tedy mužem: Odpověď zní, že muž je od přírody založený převážně racionálně, jeho rozhodování tedy funguje hlavně na racionálních smyslech. To znamená: Muži...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům