Víte, že je s někým k nežití, a přesto od něj nedokážete odejít? I když on má srdce Vám ubližovat, Vy nemáte to srdce ho opustit? Nakonec Vás vždy umluví, přesvědčí, obměkčí, nakonec mu vždy zase uvěříte, a i když mu ani nevěříte, prostě ho v tom neumíte nechat samotného?
A i Vás to už trápí?
V uzavřené skupině se mnou sdílíte mnoho takových příběhů. Všechny mají jedno společné: na jedné straně člověk, který se vlastní vinou topí, na druhé straně protějšek, který ho právě v té chvíli nedokáže opustit. Je to i problematika, které se věnuji v knize JáMy spřízněných duší. Kdo miluje, dokáže milovat bezpodmínečně. Tedy bez ohledu na to, jak špatný život začne ten druhý vést. Prostě ho miluje. Ale to neznamená, že jednoho dne nedokáže odejít. Odchází však ne proto, že by už nemiloval, ale že už té bolesti je příliš mnoho. Tolik, už se dál nedá snést.
Vaše nejčastější otázka však zní: Proč tak dlouho zůstáváme, když víme, že je to slepá cesta – že druhý se nenapraví, že jen promarníme čas a ztratíme moře energie? Přečtu například to, co mi napsala Monika: „Petře, můj přítel se chytil špatné party a spadl do drog. Jsou drahé a on na ně nemá peníze. Nedávno okradl své rodiče, peníze profetoval a prosázel. Mně takto okradl mnohokrát. Nemohu už dál. Když ho chci opustit, vyhrožuje, že si něco udělá. Tisíckrát slíbil, že půjde na léčení, milionkrát, že se už teď napraví. Scéna je pokaždé stejná: Kdykoli mě zklame, začnu si balit věci, on se rozbrečí, padne mi k nohám a já v té chvíli vůči němu nedokážu být tvrdá a hned ho obejmu. Připadám si jako blbec. Snažím se mu pomáhat, i když na moji pomoc zvysoka kašle, a je mi ho ještě líto. Přitom všechno si dělá sám. Petře, jak se můžu změnit?“
Každý všední den odpovídám na otázky ve svém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), nebo spuštěním přehrávače hlasu (viz výše). Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, bude vyhovovat stejnojmenná kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě také Monice, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém.
První chyba
Vrátím se k Moničinu příběhu. Končí slovy: Jak se můžu změnit?
Zamysleme se. Už ta závěrečná otázka je sama o sobě definicí Moničina problému. Ona se ptá: Jak se můžu změnit? Já se ovšem ptám: Jak to, že Monika je v tomto vztahu tím, kdo se chce změnit? Jak to, že otázku „Jak se můžu změnit?“ nepokládá její partner? Jak to, že mi nepíše ON, ale ONA?
Tady se dotýkáme podstaty, proč se Moničin problém dlouhodobě nemění. Protože se nemění její partner. Nechce se měnit. Chce jen pokračovat ve směru, ve kterém se měnit nemusí – ve kterém mu stačí jen SLIBOVAT změnu.
Na Monice není co měnit. Na Monice totiž není nic špatně. To na něm je.
Monika dokáže pomáhat, zachraňovat, SOUCÍTIT. A tím jsme u druhého pilíře tohoto problému.
Druhá chyba
Ten pilíř má jméno projekce.
Vysvětlím ho tak, že začnu nejprve obecně: Možná jste si všimli, že někteří hodní lidé přitahují „hajzlíky“. Proč je přitahují? Protože ti hodní lidé jsou schopni „hajzlíkům“ věřit. Jak je možné, že jim věří? Nu proto, že sami soudí druhé na základě takzvané projekce.
Projekce znamená promítání. Hodný člověk, který je schopen vcítění, si dokáže sám sebe promítnout do těla jiné osoby – představit si sebe v situaci toho druhého. Hodní lidé si zkrátka říkají: „Jak by asi bylo mně na jeho místě? Co bych si v této chvíli počal? Co bych si ze všeho nejvíc přál?“
Odpověď je jasná: Kdybych byl na dně a uvědomoval bych si svou chybu, protože bych opakoval, že ji chci napravit, to, bych si ze všeho nejvíc přál, je to, aby mi někdo v té chvíli VĚŘIL, aby mě OBJAL, aby mě NEOPOUŠTĚL. Hodný člověk prostě zachází s nešťastníkem tak, jak by si přál, aby druzí zacházeli s ním samotným, kdyby se ocitl ve stejné situaci.
Má to však háček. Hodný člověk takto uvažuje proto, že BY SE ZMĚNIL, kdyby čelil problému, který si zavinil. Hodný člověk, pokud říká “Já už to neudělám”, to opravdu následně už neudělá. Tady se jeho projekce obrací proti němu, protože on VĚŘÍ tomu, že se druhý změní. Zatímco druhý může chladně kalkulovat s tím, že hodný člověk VĚŘÍ v jeho změnu, stačí ji slíbit.
Projekce je obrovský problém hodných lidí. Protože jsou schopni empatie, vcítění, nemusejí mít sami zpackaný život na to, aby se dokázali vžít do kůže plačícího člověka, který si ho zpackal sám. Soucítí s ním, to znamená, umějí si i představit, že by jim někdo cizí v nějakém rozmaru, třeba v únavě v práci, nabídl drogu, která je “povznese” a “odreaguje”, umějí si představit i to, že by tuto drogu začali “na únavu” užívat pravidelně, že by jim zachutnala, zkrátka že by spadli do závislosti na ní. Chápejte: Hodní lidé tohle nikdy nemuseli sami zažít, ale protože jsou schopni...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům