Kdyby to byl mizera, budiž. Ale on to mizera není. A navíc jsme s ním šťastní.
A přece má náš rodič zájem na tom, abychom se rozešli. Proč?
Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, ví, jak překvapivou šíři mohou mít odstíny toxicity vlastních rodičů. Jak nás dokážou odrazovat v cestě za tím, co nás přitom naplňuje. Jak nám dokážou odebírat sílu právě tehdy, když ji potřebujeme dodat. Pokaždé se ptáme proč. Jedno z těch proč nyní zodpovím.
Vlaďka píše: „Petře, vždycky jsem chtěla mít úplnou rodinu – takovou, jakou jsem sama neměla. Táta od nás totiž odešel. Dodnes bydlím s mámou a nyní již i se svou malou dcerkou. Její otec od nás odešel také a teď od nás odešel i můj druhý muž. Oba měli problém s mou mámou. Ustavičně do nich rýpala, oni byli nešťastní, já také, ale odstěhovat se nebylo kam, při mé mateřské jsme na to neměli peníze. A bez nich se od mámy nemohu odstěhovat ani já. Smiřuju se s tím, že budu do smrti z hlediska partnerského vztahu sama. I máma mi takovou budoucnost pořád předhazuje. Jak mám změnit svůj život, za jaký konec to vzít?“
Každý všední den odpovídám na otázky ve svém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), nebo spuštěním přehrávače hlasu (viz výše). Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, bude vyhovovat stejnojmenná kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě také Vlaďce, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém.
“Proč” táty
Obecně platí: Když něčemu nerozumíte, je dobré začít právě porozuměním. Pochopit, proč se něco stalo.
V tomto případu existují tři fatální PROČ.
První: Proč, Vlaďko, odešel Váš táta. Tohle je otázka, která bytostně nemusí trápit Vás, ale může bytostně trápit Vaši mámu. Dokonce tak, že si ona jeho odchod klade za vinu. Možná při jeho odchodu ve dveřích slyšela: „Je to Tvoje vina. Protože jsi taková nebo maková, já odcházím.“ Z jakého důvodu o tomto spekuluji? Tady totiž může všechno začínat.
Člověku se žije s pocitem své vlastní viny velmi těžce. Je to hořké. Je to bolestné. Je to někdy až nesnesitelné. Vědět, že “já jsem možná opravdu rozbila rodinu” a že to “nejde změnit, vrátit, opravit” – tohle může být tak těžké, že to nemusí být ani únosné. Žena se této noční můry musí zbavit. A nejsnazší je říct si: Ne, neměl pravdu. Ten problém nebyl ve mně. Problém byl v něm. Nebo ještě lépe: Problém je vždycky v chlapech, obecně.
Dojít k tomuto závěru – že za rozpad rodiny mohl chlap – je samozřejmě na jednu stranu fajn. Nicméně je to jen nepotvrzená domněnka, pro niž může taková opuštěná maminka potřebovat získat podporu. Nejen kamarádky u kávy, které jí potvrdí “To víš, že máš pravdu”. Ona potřebuje víc. Důkaz, že na chlapy není spoleh.
Uvažujme: Kdyby ve svém okolí uviděla ještě nějaký případ, že “za to mohl chlap”, respektive čím víc takových případů by ve svém okolí viděla, tím víc by se její domněnka stávala reálnou, že? A tak se stane, že někteří lidé, kteří neumějí unést svůj emocionálně náročný rozchod, se mohou snažit, aby v tom nezůstali sami. Co to znamená?
“Proč” mámy
Pokud je takový člověk obklopen – dejme tomu – přáteli, kteří mají samé krásné vztahy, je to pro tohoto člověka katastrofa. Rozporuje to jeho představu, že chlapi jsou mizerové a vždycky nakonec odejdou. Jiné by to však mohlo být tehdy, kdyby se té ženě (v tomto případě) dařilo tyto vztahy maličkými rýpanci rozbít. Ano, vlastním přátelům. Ale ne proto, že by neměla ráda své přátele, nýbrž proto, že tato žena nedokáže snést představu, že by problém byl v ní samotné. Ne, za to mohl chlap! Chlapi za to můžou! Chlapi jsou špatní, nevěř jim, nevyjde Ti to.
Vidíš? Nevyšlo Ti to. Já Ti to říkala! Tohle jsou věty, které můžete slýchat...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům