Už nemám sílu pokračovat…
Už nevěřím…
Už je toho zklamání příliš…
Tak začínají četné komunikace s těmi, kdo mi napíšou. Oznamujete mi, že rezignujete na život. Pokud vůbec přidáte otázku na konec, zní jen: Má to ještě smysl dál? Někdy ta otázka ale už ani nepřijde. Sami si totiž odpovídáte, že už to smysl nemá.
Píšete, že se nemáte komu svěřit, že mě nechcete zatěžovat, že víte, že mám “svých starostí dost”, že “na Vás nezáleží” a jste pak zaskočení, že (pokud mám ještě nějakou volnou kapacitu), osobně odepíšu. A začnu s Vámi komunikovat. “Očekávali” jste, že si “neudělám čas”. Jenže já jsem Vaše rozpoložení zažil. Když mi bylo dvacet, stál jsem na mostě a chtěl z něj skočit – byl jsem na tom totiž podobně. (Ostatně, pokud jste četli Speciál DESET, víte, jak jsem se z toho stavu dostal, tudíž jak se z něj můžete dostat i Vy.)
Já už vím, že za každým nešťastným obličejem lze najít jiného člověka. Lež, faleš, zradu, zranění, které se pak projeví na našich negativních emocích a může vyústit v rozhodnutí, že takové prostředí, takový život nemáme zapotřebí. Znám to. A právě proto vznikl magazín Projít koncem k začátku – pro všechny, kdo jsou na nějakém konci. A ještě nevědí, že bolestný konec je jen převlek lepšího začátku. (Pokud máte krajně negativní rozpoložení, využijte tento magazín. (Můžete ho mít buď samostatně zde, nebo v rámci předplatného, kdy k magazínům na delší období dostanete navíc přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým živým vysíláním ve skupině i klubovým článkům na FirstClass.cz.)
Typický je dotaz Milušky: „Petře, říkám si, že vztahy už nejsou pro mě. Tolik zklamání, tolik bolesti, a já pokaždé naivně věřila, že to tentokrát vyjde. Jak mohu očekávat po tolika špatných zkušenostech, že přijde nějaká dobrá?“
Každý všední den odpovídám na otázky ve svém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), nebo spuštěním přehrávače hlasu (viz výše). Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, bude vyhovovat stejnojmenná kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě také Milušce, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém.
Podstata očekávání
Začnu od toho nejdůležitějšího slova, které v dotazu padlo a které způsobuje celou naši bolest. To slovo zní: Očekávat.
OČEKÁVAT, že se k nám lidé budou chovat dobře, bychom totiž neměli ani po špatných, ani po dobrých předchozích zkušenostech s nimi. A to proto, že každý člověk je jiný. Pokud se k nám dosud někdo choval zle, neznamená to, že se k nám kdokoli další zachová zle. A pokud k nám dosud někdo choval dobře, neznamená to, že se k nám kdokoli další zachová dobře.
Očekávání je zkrátka, s výhledem do vztahů, naprosto zbytečná instituce. Způsobuje víc bolesti než radosti. Pokud něco očekáváme a splní se to, budiž, žádné překvapení. Pokud něco očekáváme a nestane se to, jsme zklamáni. S očekáváním může jít energie jenom dolů.
A teď hlavní chyba.
Očekávání je nejen zbytečné, ale hloupé. Nemá totiž nic společného s druhými lidmi. Má všechno společné pouze s námi. Pokud od někoho něco očekáváme, je to náš problém, protože druhý to vůbec nemusí udělat, nemusí to chtít, ba nemusí o našem očekávání ani vědět. Očekávání si konstruujeme ve své hlavě, a přitom ho často ven ani nekomunikujeme.
Kde se tedy očekávání vlastně bere?
Očekávání vychází z takzvané projekce. My si do druhých lidí PROMÍTÁME naše očekávání, aniž ovšem ty druhé lidi vůbec známe.
Nyní možná namítáte, že to není pravda, že “druhého už po těch letech znáte”! Vyvedu Vás z omylu. Ale začnu od úplného zárodku vztahu.
Sedíme s člověkem na úplně první, seznamovací večeři a ihned si v hlavě konstruujeme závěry. Například očekáváme, že nám právě tento člověk bude rozumět. Ale já se ptám: Na základě čeho? Na základě toho, že nám dnes naslouchá? Možná nám naslouchá proto, že dnes nebyl v práci a nikdo ho nenaštval. Nemá tudíž plnou hlavu jiných myšlenek. Možná se dobře vyspal.
Budiž. My s ním začneme žít. A najednou “nás zklame”. Protože ho někdo naštve v práci, on přijde domů nasupený, negativní, bude se vším třískat, možná bude třískat i nás – a my budeme bědovat, jak jsme zklamáni. Ale čím? Tím, jak se opravdu chová? Co když je to jeho přirozenost? Co když TOHLE je jeho skutečná tvář? Nejsme tedy...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům